Venus devil kozy jako vozy

venus devil kozy jako vozy

Tak to se mi líbí. Doufám, že budou i na fotogenických místech. Míst s makadamovými odpočívadly mám tak akorát, po minulých dovolených, dost. Jen si po čase začnu všímat, že na každém druhém odpočívadle stojí Golf s tmavými skly.

Bujná fantazie dělá své. Na co či koho čekají? Před Razgradem se rovina nějak trhá. Támhle vlevo je nějaký kráter. Stěny čímsi vyhlodané, nevím čím, ale vím, že je to pěkné, koukatelné, lákavé. Chtěla bych tam vjet. Stejně se smráká a měli bychom zarazit. Penzion se už pěkných pár kilometrů žádný neobjevil.

Kráter kamsi mizí a konečně, ve chvíli, kdy si říkám, že to budeme muset otočit a sjet do města,   nás zastavuje penzion. Spaní na dnešek máme. Pan šéf nás vítá, dělá pořádek v garáži, abychom si tam uklidili motorky, obdivuje moji motorku na řetízku na krku a prosí nás, zda by si děti na motorky nemohly sednout.

Ráno vstáváme v půl sedmé a přemýšlíme, zda to není na domácí moc brzy. Platíme 20E, použijeme včera naučené slovo: Rovina, široširé lány, na rovné silnici nikoho nepotkáváme, a opět unikají myšlenky. Odbočujeme na Šumen a široširé lány se změnily na monumentální příjezd k městu. Širokánská silnice, obří nápis, desítky vlajek, monumentální památník na kopci…. Vše je ohromné, jen končí veškeré značení. Takže nevíme kam, ale jedeme. Jo jo, to vypadá na hlavní výpadovku na Burgas.

Za chvíli to tak už nevypadá. Silnice se zužuje, asfalt se trhá, pak dokonce mizí a my končíme u nějaké fabriky. Točíme, ptáme se kudy kam, městem trochu bloudíme a konečně jsme asi na tom výjezdu, na kterém jsme být měli. Ještě se pro jistotu zajedeme zeptat na benzínku. Ano, prý jedeme konečně dobře. Při odjezdu z benzínky jsme se poprvé setkali s reakcí bulharských psů na motorky.

Kam se hrabe RUP! Po Pepovi šli drsně a po mně promyšleně. Nějak si mě nadběhli a ani nevím, jak se mi podařilo mezi nimi prokličkovat a ujet. Jsem se dokonce opotila. Bez pokousání jsme na sedmdesát trojce a míříme k Černému moři. Že vlastně jedeme k Jadranu do Chorvatska? Tudy taky vede cesta. Cesta poněkud horší, než ona hlavní na Varnu. Chvilkami horší víc než dost. Místy to vypadá, že tu asfalt uplácali lopatami zrovna včera a místy, že to uplácání bylo už hodně dávno.

Nejhorší okamžiky jsem prožila na kousíčkách asfaltu hlaďounkém, vonícím novotou. Tady se bojím, že vlítneme na makadamové staveniště. A rovina je dávno za námi. Čekám, co bude za další zatáčkou. Opět si naklepáváme zadky, doufáme, že bude líp a dost žasneme nad všudypřítomnými cedulemi: Prostě bez viněty v Bulharsku neprojedete ani na staveništi.

Tedy na motorce to neplatí. Po dlouhé cestě zemí nikoho vjíždíme do vesničky Veselinovo. Vítají nás oslí povozy a baráčky polorozpadlé jako v Rumunsku. Jen oproti rumunské barevnosti,tady vládne jednolitá šeď. Ač sobotní ráno, tak je před místní putykou narváno.

Štamgasti ve vytahaných teplákách se za námi nevěřícně otáčí. Pokračujeme opět rozbitou cestou bez billboardů a provozu a za Prilepem opravdu najíždíme na dlouho tušené staveniště. Chvíli makadam, chvíli prach, chvíli nový asfalt. Prostě dovolená na východě. Po výjezdu z lesů a zatáček se dlouhou rovinou blížíme ke Karnobatu. Už nám docela otrnulo, tak to trochu rozjíždíme   a občas musíme dost na brzdy, aby nás nepohltila nějaká ta silniční past.

Na hlavní stavíme na benzínce pojíst, popít a zjistit, že psi v Šumenu asi nebyli výjimkou. Hm, v Bulharsku bude asi veselo. Opět nepokousáni jedeme dál. Z Karnobatu do Burgasu vede hlavní, nerozbitá, tudíž trochu nudná silnice s billboardy a hustým provozem. Dokonce se ukazují cedule v latince. Burgas projíždíme bez problému a u Sozopolu hledáme kamp.

Že jsme si vybrali úplně blbé místo? Že zrovna tady turismus bují a zabíjí bulharskou kulturu? A dobře nám tak! Až do teď jsme se setkávali s příjemnými lidmi.

Teď a tady je vše jinak. V prvním kampu nikde nikdo, kdo by se s námi chtěl bavit. V druhém velmi nepříjemná tlustá paní kouká skrz mně, když mi říká, že nemají žádné místo. Ve  třetím velmi nepříjemná hubená paní říká, že jo, že něco bude, ale až ve dvě a očividně doufá, že nás to odradí a odjedeme. Je dvanáct, chceme si   odpočinout, vyráchat se v moři a nikam dál nechvátáme. Hubená paní nespokojeně přikyvuje, cosi rozzlobeně říká nepříjemné tlusté paní rozvalené ve stínu buňky a nám říká, že Eura neberou, karty neberou, směnárna tu nikde není.

Jsme u moře, pivo tu mají a prostě u nich přespíme, ať chtějí, či ne. V kiosku u šplouchajících vln číšníkovi dost dlouho trvá, než si nás všimne. Poté přikývne, že ano, že Eura berou a po hóódně dlouhé době nám přinese pivo a zazu.

Až po konzumaci si vzpomenu na varovné hlasy, které nám radily: Při placení musíme být trochu tvrdí. Jiný pingl, než který nám slíbil, že Eura berou nám tvrdí, že je neberou, že jsme tedy v háji, že nemáme na zaplacení, pak se pohádá s kolegou, pak nám tedy Eura vezme a dokonce vrátí Leva v normálním kursu.

Očividně nerad, neřku-li nasrán. A jde se do moře. Vůbec není zkalené a špinavé. Perfektní hravé vlnky si užívám. Pepa tvrdí, že jsou to nebezpečné vlny a mizí na břeh. Ale tam je nadšen. Nachází   hromadu nerozbitých velkých, nádherných mušlí. Rochňám se v moři a asi se trochu přiblble, šťastně usmívám.

Mezi odpadky je jen tlustá nepříjemná paní. Huláká za roh a přichází hubená nepříjemná paní. Štěkavě se baví a my vůbec nevíme, zda nás vnímají. Ani jedna se na nás za celou dobu nepodívá. Konečně, po další půl hodině,   přichází… a pozor! Podívá se na nás, usmívá se a říká, že máme jít za ní. Spíš ji tipuji na dceru země turecké.

Turkyně nám ukazuje chatku, která pamatuje časy dávno zašlé. Možná někdy hodně dávno mohla být hezká. Oprýskaná, asi i polorozpadlá, mezi bodláky a vedle již dlouho nevysypaného koše na odpadky. Ale chceme jen přespat a trochu nasát atmosféru. Tak atmosféra, ta tu tedy dýchá. A v chatce… tak tam mi padá brada. Jak se mi do ní nechtělo, tak se mi v ní líbí. Čistý, nový záchod, zrovna tak sprcha! A to vše za 20 Leva! Tak asi pro tu láci se sem tak moc jezdí!

Dnešní odpoledne a večer tedy trávíme ve společnosti nepříjemných recepčních, pinglů, ale hodně příjemného moře a nakonec nacházíme i příjemnější hospodu s lepší obsluhou a dobrým jídlem. Takže fajn, Černé moře jsme viděli, zítra můžeme jet dál. Původní plán, zavítat alespoň na chvilku do Turecka rušíme. Při pohledu na mapu je jasný, že bychom si jen pro ten pocit, že jsme v Turecku projeli dvě velká města a nikam dál, kde to opravdu stojí za to, bychom se kvůli času nedostali.

Ale padlo kouzelné slůvko příště a tak se snažím věřit, že ještě nemáme motorkářské dny sečteny, a že se i do téhle země časem mrkneme. Za tři dny dám Pepovi za pravdu, že jsme udělali dobře.

Dnes ujeto jen km, chtěli jsme se ráchat v moři J. No není nad to sedat za řidítka nevyspalá. V 7,30 startujeme bez zábran. Když oni mohli dělat virvál do rána, my můžeme po ránu tůrovat motorky! Průjezd ranním Burgasem je sobotně poklidný. Až do Karbonatu jedeme stejnou cestou jako včera.

Jen vypadá úplně jinak. Včera trochu nudná, hlavní, zaprášená, vypadá v mladém sluníčku vycházejícím nám za zády podstatně líp. Dál na Venec   není okolo silnice žádné stavení a žádný billboard neruší výhled do žluté stepi. Nemůžu se na tu krásně žlutou vynadívat.

Když se sluníčko opírá do suché trávy, vítr ji nepatrně ohýbá, tak se step rozehrává v neskutečném množství odstínů té barvy. Ve Veneci jsme usoudili, že je čas na snídani a natankování. Jistě tu bude nějaká nadnárodní benzínka. Je tu benzínka taková malá, se starší paní a několika psy. Paní se rozpačitě usmívá, a očividně nerada nás nechá, abychom si natankovali sami.

Vypadá, že je ji trapně, že za ni děláme její práci. Trochu se rozhlížím po malém krcálku a ptám se na kávu. Paní staví vodu na starý vařič, bere z poličky hrneček a cosi mi zalévá horkou vodou. Asi je to kafe. O nějakých bagetách si můžeme nechat zdát, ale paní nám dává sušenky.

Na otázku, co za ně, se zatváří odmítavě. Díky němu zapomínáme na nepříjemné Bulharky ze včerejšího odpoledne. Posedáváme, baštíme padarok a kecáme se psy. Malé štěně fňuká, že by chtělo do kufru a jet s námi. Větší pes, hnědý nepopsatelný, se tváří nedůvěřivě, ale né zle. Při koukání do mapy si hlídám padarok. Člověk se furt učí. Je na čase se posunout dál. Paní s úsměvem a snad i mírnou poklonou odnáší hrneček, mladší pes se dívá na naše oblíkání se směsicí naděje a zklamání a ten starší, tak ten se rádoby nenápadně zvedá, po očku nás pozoruje a připravuje se ke startu.

Pepa odjíždí a pes jde po mně. Je to už asi pátý bulharský RUP a právě mě to přestalo bavit. Žádný rychlý start, žádné kličkování. Zastavím, dám nohu na zem, pes zmlkne a naoko odchází. Dám nohu na stupačku, pes začne podělávat. Tuhle hru si zahrajeme asi pětkrát. Poté se rozhodnu, že mu domluvím, že je to vlastně nuda a stejně se ho nikdo nebojí. Vysvětluji mu, jak zbytečné je jeho jednání a on asi češtině rozumí. Unuděně odchází a já odjíždím. Za Venec nás překvapuje směrovka na dálnici na Plovdiv.

Září novotou a v mapě se o ní nedočítáme. Nevím, kdy ji otevřeli, asi dnes ráno. Jedeme sami, místní o ní ještě asi neví. Okolo opět vládne teplá okrová. A v ní… stáda ovcí, krav a honáci se širokými klobouky na koních. Žlutá step, a za kovboji se tyčí bílé hory. Pořád je to Evropa? Na krajnici kvetou slunečnice a mně se tu líbí. Za Starou Zagorou idyla končí. Najíždíme na dálnici, o které místní i mapa už ví.

Nevadí, do Plovdivu je to coby kamenem dohodil. Před Plovdivem stavíme na benzínce a píšeme si další GPS na kobercovku na nádrže. Menší, opět usměvavý pán, který je tu od toho, aby se zákazníci cítili dobře, se nám jde dívat přes rameno.

Souhlasně mručí, takže se ho ptám, zda je naše trasa dobře zvolená a zda je na ni asfalt. Nadšeně kývá hlavou a mám dojem, že říká, že jsme si líp vybrat nemohli.

Doufám, že tam někdy byl. V Plovdivu, celkem nepřekvapivě chybí směrovka na Asenovgrad, či jiné místo naším směrem. A taktéž nepřekvapivě staví první taxikář, který vidí, že vypadáme ztraceně: Jedeme na letiště, furt na letiště a tam se pak chytáme. Tak tohle bychom bez rady fakt hledali blbě. A ještě nás taxikář ujišťuje, že je na naší trase luxusní asfalt. Tak ten by to snad mohl vědět. Opruz z Plovdivu za Asenovgradem končí a začíná skvělá dovolenková.

Po levé ruce divoká řeka, po pravé skály, do toho Bačkovski manistir a v Načeranski Bani trh. Trh všeho, hlavně místní keramiky. Né, že bych si něco chtěla vézt domů, ale i tak to se zájmem procházím. Od keramiky nás odláká vůně, která nám připomněla, že jsme od ranního padaroku ještě nejedli. Takže stylová hospůdka nad řekou, pečené kuře, luxusní salát s míchanými vajíčky… pohoda. Za vše platíme 14 Leva a odpočinutí, najedení jedeme dál. To už jsme v srdci pohoří Rodopi, hodně se ochlazuje a okolí dělá dojem opuštěného zimního lyžařského střediska.

Ono to tak asi je. V zimě tu musí být hafo sněhu a lyžařů. Míříme na Dospat, užíváme zatáčky, výhledy, občas stavíme na pokecání se psy, na fotku mešity, na pokoukání po okolí. Skalnaté hrubé okolí se nenápadně změnilo na měkké, příjemné, trochu šumavské. Jen mi tu chybí vlastně nechybí hotely.

Místo nich tu je hodně malých políček, povozů, psů a ovcí. Staré babky a mladí rolníci se po nás otáčí a občas mávají. Zemědělský ráz pomalu ustupuje a nastupuje království kamene.

Tady nejsou okolo cest nastavěny pytle s bramborami a cibulí, tady jsou okolo silnice palety s nalámaným kamenem. A mezi hromadami odpadu srdce mi krvácí. Tenhle odpad tak mít doma , sem tam sedí kameník a roztlouká a roztlouká. Tuny a tuny placaté nádhery! Už pěkných pár desítek kilometrů si kromě výhledů a zajímavého okolí užíváme i pěkné silnice. Zatáčky a asfalt fajn. Ale za Goce Delčev začíná silnice snů.

Tak tohle jsem tedy nečekala. Mám-li chvilku čas na nadechnutí, tak se v duchu omlouvám pánovi obsluhovi z benzínky před Plovdivem. On vydával nadšené zvuky, když na mapě na tenhle úsek koukal. Zbytečně jsem mu nevěřila. Když mi na chvíli dovolí široká silnice s naprosto perfektním asfaltem nemyslet na další zatáčku, tak přemýšlím, jestli jsme někde po Evropě takovou silnici našli. Myslím, že právě teď brousím gumy v těch nejkrásnějších zatáčkách, které jsem kdy projela.

Pěkných pár desítek kilometrů by nám to snad motorky ani nedovolily. A když už Pepa na nějakém kopci zastaví, tak ani jeden z nás nenachází pořádně slov. Tak o tomhle úseky se mi bude v zimě zdát. Mám chuť vrátit se do Ruse, vyhledat zubatého GéeSáka a říct mu, ať se vykašle na Fagaraš a jede se podívat sem. Tady by si ty gumy ubrousil. Bylo by fajn si to celé dát ještě jednou, ale dnešní cíl bych chtěla vidět ještě za světla. Tady bych chtěla přespat.

Příjezd do turistického místa je tak trochu neoznačený. Náhorní planina se trhá, vznikají rokliny, útesy, trošku měsíční drsná krajina. A vjezd do samotného Melniku? Je mi jasné, že se musíme co nejrychleji ubytovat, aby nám nezašlo slunce. Stavíme u prvního penzionu, který se namane. Je na kraji náměstí a je volný. To nám tedy trochu trvá, než pochopíme. S tvrdou Bulharkou je těžká domluva. Snahu má, jen si musíme zvyknout, že na souhlas vrtí hlavou a na zápor kývá.

Když se s tím smíříme, tak se v pohodě ubytujeme, vysprchujeme, dáme se štamgasty pivo a vydáme se do městečka.

Ona je to tak nějak větší vesnice. Vesnice obklopená pyramidami z pískovcových přírodních útvarů. Vzniká to nějakou   erozí   kdy část útvaru odolává a část eroduje, ale to je mi úplně fuk. Mně stačí, že to vypadá prostě úchvatně! Procházíme mezi zapadajícím sluncem osvětlenými štíty pyramid a nevíme kam koukat dřív. Když nám pyramidy ukradne večerní tma, tak se jdeme podívat, jak je to s tím vyhlášeným vínem. Jo, asi to tak bude.

Před každým druhým baráčkem je vinný stánek. Kromě vína se tu snaží prodat i místní domácí marmeládu fakt vypadá lákavě   a pak spoustu upomínkových předmětů. Ve stáncích jsou magnety, pohledy, cokoliv, co vyjadřuje pyramidy a vůbec netuším, k čemu by to mohlo sloužit. Tak to je zajímavý. Prodejci na turistických místech bývají unudění, mrzutí. Tady se zdají nadšení a příjemní. A to samé hospodští. Vypadá to, že se Melnik rozhodl být turistickým místem teprve nedávno a že místní si onu nastávající slávu ještě užívají a vítají ji.

Kam se vrtneme, tam se nás ptají odkud jsme a jestli se nám u nich líbí. Pravda, kromě nás tu žádné další turisty nepotkáváme. Takže není divu, že jsme na zítřek pozváni do nějaké rodiny na kafe. Jsem ráda, že jsme na tohle místo dorazili teď.

Obávám se, že za deset let to bude o něčem úplně jiném. Těším se spát, na dnešek jsem moc nenaspala a oddychový den to zrovna nebyl.

Ještě proběhne diskuze kudy zítra. Už doma mi Pepa rázně říkal, ať vymyslím trasu, v níž určitě nebude Tirana. V té už jednou byl a rozhodně tam nejede znovu!!! Teď mu ukazuju, že bychom to mohli vzít na Rilski monastýr, dál na Pernik a Srbskem se blížit k domovskému Molunatu. Chvíli kouká na mapu, asi už se vidí u piva s Andrejkem a ptá se, zda by to nebylo Makedonií a Albánií blíž. Bylo, nechceme-li projet Kosovem, jen bychom museli projet Tiranu.

Nevím, jestli slyším dobře! Jo, a k večeři jsem měla miš-maš! Je to lečo, a skvělé J. V noci ticho, klid, chladno, ke spaní jako stvořeno. Nějak mi to nešlo. Hlavou mi jdou myšlenky. Uvědomuji si, že málo stavíme a tak nemám čas zapisovat myšlenky.

A ty myšlenky mě v noci budí. Ale jsem lenivá vstát, dát je na papír a ony mě opět budí. A po ránu někam odplují a štve mě, že jich spousta unikne navždy. V 7,30h místního času je ještě tma. Od včerejška se nic nezměnilo, dnes projedeme Tiranu J. Odjíždíme až v 8,30 směr Petrič. Staví nás cedule, že tudy cesta nevede. Pepa se rozhodl, že vede a ceduli objíždíme. Chjo, co nás čeká? Díkybohu měl někdo kompetentní rozum a cestu na staveniště zahradil kládami.

Otáčíme a někudy se na Petrič přeci jen dostáváme. Petrič na mne působí úplně jinak, než Bulharská města, se kterými jsme zatím měli tu čest. Přehledné cedule, odchody se vším možným. Opravené baráky, zahrádky před nimi. Řekněte mi, že jsem na západ od našich hranic a já vám to uvěřím. Jen mne občas zarazí povoz, který sem asi trochu zabloudil. I když to vypadá, že ne.

Že to tudy bere sebejistý rolník každý den. Na benzínce utrácíme za svačinu poslední Leva a zas další příjemný Bulhar se ptá odkud kam. Je potěšen a my vlastně taky.

Zas jsem si uvědomila, že lidé jezdící třeba i léta někam k moři, nemají absolutně ánung o obyvatelích té dané země. I v Bulharsku jsme na protivce narazili jen u moře. Bulharské hranice projíždíme s úsměvem a zamáváním, a na makedonských čekáme.

Není tu na co koukat. Žádné slepice, kozy, psi…. Předbíhají nás babky s nabušenými nákupními taškami, a když je na nás konečně řada, tak si dávají celníci na čas. Jsou první, kteří si vyžadují všechny doklady a ťukají si nás do počítače. Nakonec usuzují, že jejich zem naším vstupem neohrozíme a pouští nás dál. Pohled okolo silnice hranice ohromně změnila. Žádné široširé zažloutlé lány. Ale na rovině pěkně udržovaná malá políčka a vinice.

Mezi kukuřicí, tabákem, paprikami a vím já ještě čím? Na políčkách se maká a my si jedeme v klidu dál. Stavíme na první benzínce, netankujeme, ale vybalujeme svačinu a mapu. Rozhlížím se po psech. Marně, že by se v Makedonii nevyskytoval RUP? Přestávám být ostražitá, nehlídám svačinu a hrozně se leknu, když nám na stole přistane vychlazená velká lahev vody.

Makedonec- hezký modrý oči se jen usměje, zamává a zmizí v benzínce. Páni, my mu neuděláme žádnou útratu a on do nás vodou. Sotva se z toho rozkoukám, tak u nás přibrzdí koňský potah s melouny. Melounář   velikosti Siskinky z něj seskočí, bere z vozu meloun a s úsměvem od ucha k uchu nám ho pokládá před nevěřící pohledy. A zas jen zamává, skočí na potah a jede si dál po svých.

Asi k ostatním benzínkám, udivovat mototuristy. Nás tedy udivil pořádně. Že tu tenhle obří meloun nesníme, je jasný, a že ho tu nenecháme taky. Hezký Modrý Oči to vidí a spěchá na pomoc. Tak to myslí dobře, ale že by nám to pomohlo, to asi ne. Můj kufr je dělaný úplně přesně podle melounu, jsme teď a tady zjistili. Takže vše z kufru ven, nastrkat pod pavouka, napěchovat k Pepovi a meloun usadit do měkký postýlky z ručníků.

Tak v téhle zemi, tak v té se mi líbí. Jsme tu sotva deset minut, máme litr a půl vody, meloun a Hezký Modrý Oči se může přetrhnout, aby nám pomohl. Takže poděkovat, společně se vyfotit, zamávat a s dobrým pocitem jet dál. Další cestu přes Strumicu, Kavadarci, Prilep projedeme bez zastavení. Občas Pepa v zatáčkách zapomene na meloun v motorce mojí a já jen doufám, že už nevezu melounový protlak.

A k tomu ještě pořád chytám mapu, kterou mám strčenou za plexi. No prostě, cesta pěkná, ale zas tak si ji neužívám. Jen si stihnu všimnout, že jedeme skoro samými vinicemi. A přicházím na to, jak je to s povozy. S těmi jezdí melounáři, tabákáři, paprikáři…..

Asi víno víc sype. Město Prilep je stylově prilepeno k horám a okolo je to samé políčko tabáku i se sušárnami. Před Bitolou mě překvapí obrovský slam přilepený na kopec. Doufám, že se ty tuny papundeklů, plechů, krabic nesesunou dolů dřív, než projedeme. Můžu uklidit mapu, ale nechce se mi koukat do kufru, raději s ní zašprajclou vydržím až do Ohridu.

Historickou Bitolu jsme prošli loni, tak stavíme jen na benzínce. Tankujeme, žádné dárky nedostáváme a dál jedeme po dost mizerný silnici přes Resen na Ohrid. A v Ohridu, bez zaváhání nacházíme penzion, kde jsme loni hodně lacino přenocovali. A je to tu zas, sotva slezeme z motorek, máme na stole kafe, panáky a lahev vody. Na meloun jen mrkneme, jestli je mu dobře, přesuneme ho do ledničky, slíbíme mu, že ho zbaštíme při první příležitosti, ale to teď není, teď se chystáme do města.

Okouknout těch inzerovaných kostelů, hradby, jezero a nakonec i nějakou tu hospodu. V jedné hospodě byl turismem velmi znechucený pingl, téměř jsme se mu omluvili, že od něj něco chceme a šli jsme ke konkurenci s příjemnou, upovídanou hospodskou. V rámci jazykových schopností poklábosíme a nakonec u ní ještě koupíme víno domů. Během večera se z mešity ozývají modlící zvuky, ale rachot turismu je téměř přehluší.

V 7,10h konečně našeho času zapakujeme meloun a míříme k hranicím Albánie. Ty přejíždíme opět v pohodě a Albánie nás vítá úchvatným výhledem do údolí.

Za první benzínkou obývanou opět po balkánsku psy, pár širokými zatáčkami do údolíčka vjedeme a v městečku Prrenjas sledujeme kromě provozu i hloučky klábosících lidí čekajících na dodávky, slepice, osly a binec, který v Makedonii, tak jako RUP, chyběl. Červené skály, červená široká řeka, červený prach na silnici. Skoro až do Elbasanu.

Elbasanem opatrně, opět postávající lidi na silnici. Na kruháči za Elbasanem čekám, kam to Pepa otočí. Zda rovně a fakt se vydá do chřtánu hlavního města Albánie, či doleva na Dures a tím na nudnou dálnici. Cestu mezi Elbasanem a Tiranou si pamatuju a těším se na ni. Mezi olivovým hájem a stánky s myčkami se vyšplháme do kopců. Tady nás čekají krásné výhledy a trochu divní pánové u pofiderní benzínky. Ten první, zamračený, velmi nerad kývne na to, že mu zaplatíme v Eurech.

Ale chce je hned teď! Pokolikáté už se snažím na benzínce vysvětlit, že fakt nevím, kolik se nám tam vejde. Většinou to benzinobsluha pochopí a počká si. Kdo si počká, ten se dočká. Tenhle protivný benzinobsluha ne. Sedáme na motorky a z budky na spadnutí vychází druhý benzinobsluha. Kýve na Eura i na zaplacení po naplnění našich nádrží. Tankujeme a pánové se hádají mezi sebou. Ten první křičí a rozhazuje rukama, je poražen, ten druhý se asi cítí Evropanem a má navrch.

Takže za brblání prvního a s úsměvem druhého platíme a jedeme dál. Ještě že na týhle benzínce nebyli RUP! Tady bychom se asi pokousání nevyhnuli. Cesta na Tiranu se příjemně kroutí a nebýt jednoho osla za volantem bílého Mercedesu, který mě donutil hamstnout na brzdy a zařvat do přilby sprostý slovo,   tak by se dala parádně užít. Zvláštní je, že jiného osla jsme tu tentokrát na silnici nepotkali.

Asi už je ze silnic odhánějí někam za ohrady. Měla bych být ráda, je to bezpečnější, ale nějak se mi po nich stýská. Sjezd do Tirany je po trošku horším asfaltu a ve stopách rozlehlého požáru.

Jen jedinkrát nás GPS anoano! Na hranicích usoudila, že jsme ve střední Evropě a chytla se hodila do nějakého bloku s úzkými jednosměrkami, aby nás za chvilku zas vyplivla a poslala správně na Skoder. Projíždíme sice pomalu, ale jedeme! Kdeže je ta zabijácká zácpa kombinovaná s vražedným vedrem z loňska.

Ač jedeme docela   bez problému, tak si stejně nechci Pepu nechat ujet. A teď mě to mrzí. Né, že by mi ujel, ale že jsem si nepočkala na luxusní fotku. V jednu chvíli předjíždíme mladého žida s jarmulkou a lokýnkami okolo obličeje na fichtlu. Jeho mlaďounký batůžek za ním sedí bokem a na prsou mu spí malinké novorozeně. Asi jedou z velkého nákupu. Pohled jak z exotické dovolené. Jedeme pomalu a tak si troufám rukou šátrat v kapse, vylovit foťák, zapnout, položit do klína a čekat, až nás dojedou.

Přeci jen se kolonou proplétají většinou rychleji než my. Občas mám pocit, že je mám na mušce, snažím se připravit k focení, což je při proplétání se mezi auty jedoucími albánským způsobem docela adrenalin, ale nakonec mi to nevychází a vyjíždím z Tirani bez úlovku, což mě bude hodně, ale fakt hodně dlouho mrzet.

Asi tam budeme muset zajet ještě jednou. Kousek za městem stavíme na chvilku odpočinku. V trochu ušmudlaném kiosku dostáváme vodu, ale kafe ne. Pán nám říká proč, ale to je úplně zbytečné, neb mu nerozumíme ani ň. Trochu mě udivují zvídavé pohledy chlapíků posedávajících na plastových židličkách. Tady na hlavní, kousek od Tirani musí být na mototuristy přece zvyklí. Kdo ví, kam jsme to zapadli. Domlouváme se tu, že odtud do Skoderu se nedá zabloudit a tak si občas prostě zastavím a sejdeme se před Skoderem.

Zastavím jen na chvilinku, jen na vyfocení nábytkářských obchoďáků beze stěn a na masny. Masny mě tu loni zaujaly ještě víc, než zaprášený nábytek. Maso viselo na hácích ve stánkách beze stěn, jen pod pofiderní plachtou a někde i bez ní.

Napsala bych, že bylo rejdištěm much, ale to jsem ze silnice neviděla, tak nemůžu tropit pomluvy. Letos si vše nafotím. Dojíždíme do Skoderu spolu. Nábytkářským obchoďákům přibyly od loňska skleněné stěny a masny zmizely. Je to jako s tím dobytkem v kopcích.

Měla bych být ráda, Albánie se dává do kupy…hm…Ksakru! Že jsem nestavěla na focení loni! Pepa se do toho neplete, je to jen mezi mnou a GPS. Ona chce na sever, já na jih! Ona tvrdí, že musíme horem a já vím, že ví prd! Že tam nahoře, nad jezerem je enduro, prach, špína, náklaďáky a dole, pod jezerem úzká silnička s krásným asfaltem vrtící se mezi vesničkami, políčky, vesničany, osly naloženými kukuřicí….

Pepa má snahu věřit tý ukecaný mrše, že ho k Andrejkovi dovede dřív než já! Třicet let manželství, co by jeden chtěl. Docela překvapivě vyhrávám, přejíždíme nový most a míříme po fakt krásný silničce na Muriqan. A v Muriqanu stavíme opět pospolu. Ani tady mě nic nedonutilo na fotozastávku. Vesničky, políčka… jó, tak to by tu bylo. Ale ani jeden naložený osel. Tam, kde byli přede dvěma lety přivázáni, aby čekali na své páníčky, posedávající před nálevnami, stojí nové skůtry.

A místo oněch náleven…. Na hranicích nás opět nahání na cestu pro pěší, ťukají si nás do počítače a po pár minutách přejí pěknou cestu na černohorských silnicích. Pepa bere za plyn. Už cítí Andrejovo pivo! Přeci jen přizpůsobujeme jízdu trochu úzký silnici přes Vladimir a nad Barem stavíme v hospůdce s výhledem na Jadran.

No jo, k Jadranu vlastně míříme už od oné prašné rakouské cesty. Hospodský tu nikoho jiného nemá a má kecavou.

Ptá se odkud kam. Vyptává se, cože jsme po cestě zažili a já si připadám skoro doma. Po dobrém jídle se rozloučíme a jedeme tedy konečně za tím naším Andrejkem. Pepovi se zvedá nálada každým kilometrem. Magistrála z Baru ke kotorskému trajektu je frekventovaná a já si zpívám do přilby, abych neusnula. Při mým zpěvu mi to fakt nehrozí. Za trajekt zaplatíme po dvou éčkách, za Herceg Novi Pepu předjíždím, abych nás po paměti navedla na menší a   rychlejší přechod ve Vitaljina a i mne už chytá chuť na pivo, které je na dosah.

Přestane na chvilku luštit křížovku, nasadí čepici, koukne do pasů, zabručí pozdrav a pošle nás dál. Tak tady se Pepa fakt utrhl. Stojím a koukám na vzdalující se, poskakující   eFJéRu. Trochu rozbitá, pokroucená silnička s romantickým výhledem na Prevlaku se přes zimu změnila na hlubokou stavbu obří dálnice. No co to je? Co tudy má jezdit? Tudy, kde lišky dávají dobrou noc a celníci hrají karty, nebo luští křížovky? Chytají mě trochu obavy.

Park Prevlaka býval vojenským objektem. K čemu se to tu chystají? Zírám a nevím, zda nevěřit tý obří stavbě, či tomu, že se Pepa nezajímá o to, zda jedu za ním. EFJéRa   mizí kdesi hluboko za obzorem, aby se ještě ukázala   na protějším svahu a předvedla mi hrabání se blátem.

Nakonec, za pěkných pár set metrů mizí bez zastavením za dalším obzorem nadobro. V duchu si hážu korunou. Vyrazím do bláta, na makadam a budu riskovat, že po projetí pořádný části Evropy to položím 10km před cílem, nebo se otočím a dojedu na hlavní hranici, zajedu si nějakých dalších 10km a v pohodě dorazím k Andrejkovi.

Z rozjímání mě ruší řidič zablácené Vitary. Prý, zda mám problém a zda nepotřebuju pomoct. Ptám se, jak daleko ono enduro trvá. Prý asi tak tři kilometry a prý je to dost blbý.

Děkuju, točím, celníkovi říkám, že offroad a jedu na hlavní v pohodě k hranicím. Taky od loňska novinka. Pár desítek metrů před hranicí je semafor, aby se jim to tam nahoře nesulcovalo. Auta přede mnou projíždí, mně tam skáče červená. Čekám, a čekám trpělivě dál, i když vidím, že se to nahoře vyčistilo. Celníci si mohou dopřát svačinku, aniž by na ně   turisti nevrle zírali.

Při onom čekání mám čas na blbosti. Uvědomuju si, že jsem v cizí zemi s motorkou, která není psaná na mne, a že se může stát, že na hranicích pořádně skejsnu.

Sázím se sama se sebou, zda Pepa za prvé: Léta zkušeností mi dávají odpověď. Od hranic na mne celník mává, že se mám vykašlat na semafor a jet. Až později mi dochází, že jsem tam nestála kvůli svačince, ale že mne to prostě nesepnulo. Celník si prohlíží doklady, neptá se, čí to je motorka a pouští mě do Chorvatska. Ksakru, co tu chtějí stavět? Vždyť tady je široká, skoro nová, naprosto dostačující silnice! Chorvati se zbláznili a čekají z jihu kolony čehosi.

Naštěstí jde jen o pár úseků šotoliny. Žádné rozbahněné rigoly, jako u Vitaljiny. Za pár kilometrů parkuju svoji skvělou CéBéeFku pod svatojánský chleba, zvedám hlavu a z terasy se na mne zubí Andrejko a Pepa. Pepa u druhého piva a rakije. Jsem ráda, že jsem sázku vyhrála. Nejdřív ubytuju meloun do ledničky a přidám se k chlapům.

Uculený   Andrejko spokojeně zabručí, že je svět v pořádku. Asi se na něj dívám trochu nechápavě, což se mi nikdo nemůže divit po tom vjezdu do Chorvatska, a Andrejko se jen protáhne na židli a pomalu pronese, že jsme tady, a že když my jsme v Molunatu, tak je svět v pořádku.

Likvidujeme makedonský meloun, potkáváme se s párem z Černé v Pošumaví, se kterým jsme se seznámili už loni, trochu couráme a posedáváme před krámkem. Paní vedoucí nás vítá, jako staré známé a ptá se, jak dlouho sem jezdíme. Což mě donutilo zapřemýšlet a samotnou mě udivila odpověď.

Fakt sem jezdíme už 10 let. Večer sledujeme společně s Andrejkem televizní noviny a vcelku jsem chápala jeho zachmuřenou tvář. Jeho včerejší přesvědčení, že je svět v pořádku zakopali politici do pangejtů.

Nás víc zajímaly zprávy o počasí. Dnes jsme neseděli na motorkách a naše zadky začínají projevovat absťák. Zítra by to něco chtělo. Alespoň výlet do Njeguše pro pršut. Sice to znamená přejezd staveniště, ale lepší něco, nežli nic.

A tak to zkoušíte furt dokola, dokud nenarazíte na ukazatele, které většinou obsahují všechna větší Rumunská města. A to je vaše jediná naděje, jak se vyprostit z osidel této rumunské metropole. To, že ukazatele ukazují všemi směry znamená, že směřují na bukurešťský okruh. To sice není žádné roztomilé "place to live," nicméně je to většinou jediná šance, jak se dostat ven. Nám se projet Bukureští podařilo jen jednou jedinkrát - a to v opačném směru. A to ještě jen díky ukazatelům na Carrefour, které jediné byly správné.

Na východě Bukurešti žádný Carrefour není a jak se tam tedy dostanem? Budeme se spoléhat na místní ukazatele, které sem tam chybí, sem tam ukazují opačně a sem tam vás zavedou do ulice, která je právě rozkopaná? Nebo se máme spolehnout na náhodné chodce, taxikáře, nebo policajty, kteří každý ukáží zaručeně "správným" ale každý jiným směrem? Ne, v tomto případě by se okruh jevil jako jistota Jenže zase nemá jistotu, ŽE dojede.

To, jak se jede po Bukurešťském okruhu si můžete přečíst v cestopisu z roku , který je zde. Takže by člověk přece jen volil jízdu skrz město. Jenže co když to bude jako každý předchozí pokus? Co když se budeme hodinu mrcasit po městě, kde nám špatný směr bude věrným průvodcem?

A potom to stejně vzdáme a necháme se vyvést na okružní horskou dráhu? Argumentů proti každé variantě bylo tolik, že by člověk šel radši pěšky. Ale protože my se vlka nebojíme když si předtím dodáme odvahy: A řeknu vám, byla to jízda snů Viděli jsme čtvrti, které běžný Bukurešťan za svůj život nanavštíví.

Jeli jsme cestou, necestou, polem, nepolem, městem neměstem, ani za světla, ani za tmy, ale protože jsme byli oba oblečení, nenarazili jsme na žádnou Chytrou Horákyni nebo horalkyni , která by nám dala klubíčko, které by nás vyvedlo z tohoto zatraceného hmphrrrrrf města.

Co se nám ale povedlo bylo to, že jsme se nakonec navodili na počáteční bod, odkud jsme vyrazili. Jak k tomu došlo? Inu, jedem, jedem, jedem a najednou říkám Igorovi: Uvidíš, na výjezdu bude ta velká díra, do které jsme málem zahučeli! Tenhle neon už jsem taky viděl! Místo, abychom se blížili k místu, kde jsme ztratili ukazatele, jsme se vynořili Takže jsme nejezdili v kruzích, nýbrž jsme jeli asi tak půl hodiny v protisměru a vrátili se na začátek.

Začalo nás to zajímat. Ten je samozřejmě pro, jelikož neřídil. A tak do toho jdeme s plnou vervou. Na NÁS si jen tak něco nepřijde Dokonce dnes, a to dvakrát! A tak jsme se vydali zpátky do panoptika lásky a hrůz. Daleko obezřetněji jsme se koukali po ukazatelích. To, že jedeme správně jsem poznal například podle toho, že tetokrát jsme zahučeli do té díry v tunelu.

V tomto směru opravdu byla: A světe div se, po asi půlhodinové jízdě, kdy jsme několik křižovatek museli střelit vyloženě naslepo, jsme navzdory pochybnostem a uzávěrkám dorazili k výpadovce na město Urziczeni, které leží směrem na východ. Dotankovali jsme půl nádrže, kterou jsme spálili při hledání cesty v kupce sena, a na vhodném místě jsme zaparkovali. Vypotácel jsem se od volantu jako opilý. Jednu věc jsem zde ještě nezdůraznil - Bukurešť je sice rumunské město, ale stav silnic, jízdní styl řidičů a dopravní značení z něj dělají molotovův koktejl moskva-damašek-oděsa.

A tak jsem měl dost K moři jsme dorazili další den něco po poledni. Zaparkovali jsme na pláži ve Vama Veche, pár metrů od bulharských hranic. Co však nebylo "jako vždycky," byli lidé Přesněji řečeno - nebyli lidé.

Nikde nebylo vidět živáčka, všechny bary, slaměné hospůdky a obchody byly beznadějně zavřené a opuštěné. A když jsme vylezli ven, pochopili jsme, že s koncem sezóny je to tu míněno vážně. Vítr jak prase, zima, kosa a klemra baltických rozměrů. Přece se chceme koupat v moři! Aspoň voda bude snad teplá Noha, kterou jsem vodu zkoušel, mi málem zmodrala. Můžu vám říct, že se mně zmocnil velký smutek. K moři mám sice nevýslovně vroucí vztah - ale ten mi vodu neohřeje: Ani Igor se netvářil, že se mu do vody chce - jen se trochu namočil, a hned začal pištět jako morče.

Vypadalo to, že naše koupání je ohroženo Nakonec jsem do vody vběhl sprinterskou rychlostí - aby mi nestihly stuhnout nohy, a já bych byl ponořený jen do půl těla: Skotské střiky jsou proti tomu termální koupel. Nicméně jsem zatnul zuby vlastně už byly - zimou a začal jsem plavat. Igor se nenechal zahanbit a taky se šel schladit. A tak jsme tam pár minut plavali a tvářili se, že je to vlastně fajn. Nakonec jsme se dohodli, že vylezem ven - ne že by nám byla zima, ale měli jsme hlad Venku z moře nebylo o nic lépe Příjemný severák nás přijemně zchlazoval, kdybychom byli po pobytu v moři moc rozpálení Co vám budu vykládat, láska k moři nakonec zvítězila, a když jsem šli do vody potřetí a počtvrté, od rodilého eskymáka by nás nikdo nerozeznal K večeru, když jsme se vyvalovali v autě a četli knížky, k nám strčil hlavu nějaký chlápek a anglicky spustil: Nicméně cizinec, který by poznal T?

To teda klobouk dolů Dal jsem se s ním do řeči a ukázalo se, že ten člověk by z fleku mohl dělat v kopřivnickém muzeu. Jeho znalost veteránů a Tater obzvláště byla ohromující. Na jeho angličtině mi však něco nesedělo. Místní lidé mluví anglicky přece jen s jiným přízvukem.

Ten jeho mi připomíná spíše To však byla velká chyba Tedy, ne že bych se netrefil, byl to opravdu Němec. Jenže Němec, který tu pracoval a viditelně byl osamělý. Jenže po nějaké delší době už začal být docela obtížný. Já se rád seznamuji se zajímavými lidmi. Dokonce jsem ochoten podstoupit i nějakou oběť, když vím, že to někoho potěší.

Co ale nemám rád, jsou monologisté. Lidé, kteří dostanou příležitost promluvit jen málokdy nebo s málokým , ale když otevřou pusu, jsou jako probořené stavidlo To se dá vydžet chvíli, ale když vás někdo využívá jen jako posluchače pro své teorie, omrzí vás to a pak už jen uvažujete o tom, jak z dané situace vybruslit, abyste onoho žvanila moc neranili A tak jsem zpočátku naslouchal se zájmem, poté ze slušnosti, poté už jsem se už pokrytecky přetvařoval a nakonec jsem našemu milému návštěvníkovi sdělil, že si ještě chceme odpočinout a že už by měl jít.

Zkrátka a dobře, držel se nás jako přischlý pomeranč. Odešel, až když jsme mu opravdu důrazně dali najevo, že už se s ním nechceme bavit. Setmělo se a vyšly hvězdy. Obloha byla čistá a tak byly vidět milióny světélek, mlhoviny a kdovíjaké další útvary. Všude bylo božské ticho, do kterého šumělo jen moře. A tak jsem tam ležel vyvalený na přední kapotě auta a po těle mně mrazilo, jak to bylo úžasné.

Druhý den byl ve zanmení profesionálního lenošení - které už jsme na tomto kousku pláže dovedli k dokonalosti. Válení na dece, čtení knih, plavání v moři a pojídání rumuské veky s jejich tučným mlékem. Naše návštěva Vama Veky jak jsme ji překřtili byla vlastně stejně vydařená, jako ty ostatní. K večeru jsme se rozhodli jet dál. Ale protože nám zbylo moc rumunských peněz, museli jsme je jít vyměnit do směnárny. Ta nejbližší je ale v asi 10 km vzdálené Mangalii. A tak jsme si sbalili věci a Otočil jsem se, a proti mně stál nefalšovaný britský aristokrat oblečený jako nefalšovaný britský turista.

Zeptal jsem se toho dobrého muže, čím mu můžeme pomoci. A jeho otázka zněla - věřte nebo nevěřte - "Kde je tu nejbližší směnárna? Angličana to evidentně zklamalo. Byl to sice pěší turista každým coulem, to jo, ale právě přišel z Bulharska a na hranici nenašel směnárnu. A pak se vracíme zpět sem - přesněji řečeno - pokračujeme do Bulharska. Pokud někdo překročí hranice dvou cizích států, smrdí korunou nebo spíš librou a hned mu tam někdo navíc ještě další cizinec nabídne, že ho sveze do směnárny a zpět, buď je to jasná bouda, nebo neuvěřitelná náhoda.

Tentokrát bylo b správně - byla to neuvěřitelná náhoda. Angličan si nás chvíli nedůvěřivě prohlížel, ale nakonec se rozhodl, že to riskne. A tak si nasednul i s batohem k nám do auta a my jsme vyrazili směr Mangalia. Tenhle cizinec nevěděl, co je to za auto, kterým se veze, ale aby si ukrátil dlouhou chvíli, tak se zeptal.

A tak jsem mu podal nacvičenou stručnou charakteristiku. Jako typický Brit sice nevěděl, kde leží Česko, ale na druhou stranu musím uznat, že tenhle se tomu alespoň snaží přijít na kloub. Rovněž nikdy neslyšel o Tatře. A pak jsem si ještě neodpustil dovětek: Anglán se rozhlédl kolem sebe. Zastaralý interiér z roku a námi vytvořený bordýlek bil do očí Nicméně o kus dál jsem opravdu zastavil u směnárny. Jenže - byla zavřená. A tak jsme se vrátili k té první. Měnit jsem začal já.

Podsunul jsem místní babizně svazek rumunských peněz a chtěl jsem zpět eura. Problém byl v tom, že jich baba neměla dost - mohla mi vrátit jen 20 eur a já jich potřeboval A jiná směnárna už tu nebyla Vysvětlil jsem mu situaci a zeptal se ho, jestli on prodáva eura, že by mohl vyměnit první on a já bych si je od babky pak koupil.

Vzápětí mě zklamal a potěšil zároveň. Když vám to pomůže, rád to pro vás udělám. Měl jsem z toho radost, ale zdůraznil jsem mu, že kdyby to pro něho mělo znamenat nějaký problém, může si klidně vyměnit libry. Ale problém to pro něj nebyl. Vyměnil s babkou eura za lei a já jsem zase odevzdal svoje lei a koupil eura. To, co se stalo, byl učebnicový příklad toho, že dobro se vyplácí.

A jak já, tak anglán jsme z toho měli dobrý pocit, protoze jsme si vzajemne pomohli. Sice to pro nikoho nebyla ujma, ale svymi ciny jsme si vzajemne prospeli. Abyste si nemysleli, že jsem zbytečně sentimentální, tak dodávám, že jsem si dobře vědom, že často jsou takové případy opravdu jen učebnicové a do reálného života se neporomítnou Když jsme vylezli ven, tak se mě anglán zeptal, kde si může nakoupit. Naštěstí jsme s Igorem znali obchůdek se zbožím hodně smíšeným a tam jsme anglána dovedli.

Ten si nakoupil hromadu všeho možného a s tím jsme ho odvezli zpět k moři. Když jsme se otáčeli, viděli jsme, že se k němu blíží ten německý kecal ze včerejška. Ale to už nebyl náš problém.. Prechod mezi Bulharskem a Tureckem je v horach. V plnem lete to nebylo moc poznat, ale v zari kolem treti hodiny ranni mrzne az prasti.

To jsme poznali, kdyz jsme si kousek za hranicemi delali caj. Pod nohami nam totiz krupal nefalsovany led. Kdyz jsme vjeli do prvniho vetsiho mesta tusim, ze se jmenuje Kirklareli , opet jsme si potvrdili, ze Turecko je prekvapive, prekvapive a jeste jednou prekvapive mnohokrat civilizovanejsi nez zbytek jihovyhchodni Evropy dohromady.

Ciste ulice, precizne postavene domy, zamkova dlazba v pesi zone, no proste div Sice jsme v Turecku byli uz potreti, ale pokazde nevychazime z udivu, ze nas pozitivni dojem z one zeme je spravny Prenocovali jsme na dalnicnim odpocivadle a zamirili k Istanbulu.

Tam jsme meli vyhlidnuty jeden specialni objekt - muzeum valecnehoh umeni. Protoze jsme uz v Istanbulu byli autem asi 3krat, nemeli jsme obavy, ze zabloudime. Cestu do centra jsme znali dobre. A opravdu verim, ze bychom tam trefili, kdybych neprehledl prvni odbocku, kterou se musi sjet z dalnice.

Na druhou stranu se mi podarilo vjet do takovych casti Istanbulu, kam se turiste bezne nedostanou. Jeli jsme skrz prumyslove zony Octli jsme se i na vojenske zakladne, kde nas, stejne jako minuly rok peclive zkontrolovali, ale jinak nedelali problemy. Videli jsme Bospor z kopcu, kam bychom se jinak nedostali.

Vjeli jsme do nefalšované istanbulské megatržnice, kam cizincova noha nevstoupila, jeli jsme mrakodrapovou čtvrtí, která vypadala jako někde v Shanghai a tak dál Musím se přiznat, že všechna tato kuriózní a ukrytá místa jsme navštívili pouhopouhou náhodou a blouděním. Ostatně - to je dost často naším osudem.

A musím přiznat, že právě toto miluju - člověk zabloudí a zažije něco úžasného. Je pravda, že už párkrát jsem vlezl do míst, odkud jsem se horkotěžko dostával se zdravou kůží, ale i to k tomu patří ale obejdu se bez toho, to jo.

Cesta do centra nám trvala dlouho. Naštěstí jsme se napumpovali pravým tureckým mlékem v malém krámku jedné z čtvrtí, kde jsme bloudili. A protože platí zákon zachování tekutin, dobře, že to opuštěné nádraží bylo opuštěné Věřte mi, že když si hlavou promítám výjevy, které jsme měli možnost vidět, žasnu jako tenkrát.

I poté, co jsme se dostali do známých míst, byla cesta k muzeu války trnitá. Proplétal jsem se městským provozem jako úhoř a po několika přetlačovaných s místními autobusáky jsme se dostali na Galatský poloostrov, na němž muzeum stojí.

Zaparkovali jsme poučení z předloňska na placeném parkovišti přímo u přístavu. A odtamtud jsme šlapali pěšky. A bylo to docela dost do kopce. Vlatně - hodně do kopce. Vzpoměl jsem si na knížku "Pád Cařihradu" od Waltariho, kde je popsáno, kterak sultán Mehmed Dobyvatel přetáhl přes galatské kopce flotilu galér. Pokud to bylo přes ten kopec, kterým jsme se prokousávali my, pak lituju jeho otroky My sle žádné lodi netáhli, a tak jsme stoupali svižně jako křepelky.

Den se už totiž překlopil do své druhé půlky a my nevěděli, kdy se muzeum zavírá. A hlavně jsme měli jen velmi orientační mapku, na které se psalo, že je to kdesi poblíž hotelu tuším Hilton. Hotelů jsme po cestě viděli dost.

Nakonec jsme našli i Hilton, ale muzeum nikde. Tedy - něco, co vypadalo jako muzeum, nakonec bylo oblastní velitelství turecké armády. A zase jsme tam vlezli. Já ani nevím, čím nás turecké armádní stavby tolik přitahují, ale lezeme do nich jako vejce vejci: Když nás pustili, bylo už hodně odpoledne. To, že jsme si jej ještě spletli s vojenským hotelem, který je už opravdu vedle, už ani nerozmazávám V muzeu jsme si zaplatili vstupenky za sebe a za foťák a šli jsme dovnitř.

A řeknu vám, stálo to za to Přenádherné expozice zbraní všeho od raného středověku až po současnost. Sbírky mečů, štítů, dýk, rapírů, zdobených příleb, koňských postrojů, válečných stanů atakdál To vše doplněné o starodávné turecké obrazy, no paráda.

Při prohlížení vystavených exponátů a pročítání komentářů jsem si uvědomil, jak ošemetná věc je historie. V době, kdy Evropa sotva dýchala a odrážela fatální turecké válečné nájezdy, prožívali Turci své šťastné časy.

A tak událost, která je pro nás v dějinách potupnou porážkou, byla v muzeu oslavována jako slavné vítězství. Věřte, měl jsem z toho smíšené pocity. Dívat se na oslavu něčeho, co nás málem vygumovalo z mapy světa. Možná přeháním, ale nezapoměňte, že Turci dvakrát skoro dobyli Vídeň. A kdoví, jak by se jim poté, co by tato bašta padla, svárlivé evropské státy postavily? Třeba bychom dopadli, jako slavná a bohatá říše východořímská - neboli Byzanc, ze které zbyl jen Istanbul turecký Možná by stálo za to, přečíst si dějiny nějakého dříve nepřátelského státu.

A tam bychom jsme se třeba dozvěděli, kterak Rudolf Habsburský slavně zvítězil nad proradným a úskočným ne-li rovnou teroristickým Přemyslem-Otakarem druhým.

V arabských dějinách možná stojí, že od roku barbarské evropské hordy drancovaly a plenily celý blízký východ. A pro nás jsou to slavné křížové výpravy za čest, slávu a kdovíco Co se ale snažím říci, je to, že opravdu platí to, že dějiny jsou hodně jednostranná záležitost.

Alespoň tak, jak jsou učeny ve školách a předkládána médii. Ale zpět do muzea. Turci se rozhodně neomezili jen na své zbraně. Spíš bych řekl, že poměr evropských zbraní vůči tureckým byl vyvážený. Inu, jak se říká - poznej svého nepřítele A že Turci byli nejvážnějším nepřítelem křesťanské Evropy, o tom asi nemůže být pochyb. Asi po třech hodinách, kdy jsme si mysleli, že už jsme všechno viděli, k nám přišel zřízenec a sdělil, že muzeum zavírá. A vyvedl nás ven. Přesněji řečeno, VEDL nás ven.

Poté, co jsme po muzeu šlapali poctivé tři hodiny, nás lapil a táhl nás přes další expozice dobrých 15 minut! A musím dodat, že velice svižným krokem.

Takže podle mého odhadu jsme viděli tak slabou polovinu. No, i na tu druhou snad někdy v budoucnu dojde Pokud kdy pojedete do Istanbulu a přestane vás bavit koukat na Modrou mešitu, zajděte si do muzea válečných umění, fakt to stojí za to.

Ostatně, podívejte se na fotky. Zamířili jsme tedy zpět do přístavu. Po cestě jsme navštívili příjemnou hospůdku, kde jsme se mohli dívat na vysílání turecké televize. Zrovna tam běželo "Turk-re-mi" a co se musí uznat je to, že když se mladé turecké dívky jemně nalíčí, tak jsou až nebezpečně krásné.

A to já jsem vybíravý člověk: Když jsme dorazili k autu, zjistili jsme, že se nám z Galaty nechce. A tak jsme si sedli do pobřežní čajovny a odtamtud si vychutnávali pohled na bývalou Konstantinopol.

Při pohledu na siluety na druhém břehu jsem uvažoval, co se asi sultánu Mehmedovi honilo hlavou v době, kdy zdálky pozoroval Hagiu Sofiu, u níž tehdy ještě nestály minarety. V době, kdy město z posledních sil vzdorovalo statisícové přesile mohamedánů s marnou nadějí, že jím přijde na pomoc papežské loďstvo, které nikdy nebylo ani postaveno Když jsme se nabažili pohledu z dálky, byl čas se přiblížit.

Autem to však bylo docela oklikou, proč to nevzít přímo? V přistavu už jsme byli A tak jsme se vyptávali, kde se dalo, ale nakonec se nám nepodařilo od nikoho zjistit, jak se dostat tam a zpět.

Tam bychom jeli lodním busem, ale zpátky končily linky asi v 11 večer a to na nás bylo moc brzo. A tak jsme si přece jen vzali auto. Některé uličky v centru Istanbulu jsme už znali takřka důvěrně. A tak jsme se propletli místními jednosměrkami a vynořili se za palácem Topkapi na náměstí mezi Hagiou Sofiu a Modrou mešitou. A odtamtud vede jedna nanápadná ulička k malému placenému parkovišti přímo ve srdci města.

Protože tentorkát jsme s sebou měli peněz jako šlupek, mohli jsme si zahrát na správné turisty. Tedy - ne, že bychom si chtěli na něco hrát, ale kolem bylo tolik lákadel Ale užili jsme si to Když jsme ukojili naše gurmánské a nákupní touhy, pokračovali jsme v užívání si místní atmosféry. Už ani nevím, kolik hodin jsme ještě zevlovali místními uličkami, kolikrát jsme obcházeli park mezi Modrou mešitou a Hagiou Sofiou. To byla hlavně moje specialita - chodil jsem a chodil, vychutnával si pohledy z různých míst a hltal očima tu nasvětlenou krásu.

Kdybyste jen věděli, jak se to tam hodilo Když mne Igor skoro násilím z náměstí odtáhl, bylo už hooodně pozdě. Ale v Istanbulu noc jen tak nekončí Už jsme byli z doslechu francouzského divadla, když tu jsme zaslechli podmanivé tóny bubnu a flétny. Dorazili jsme právě včas.

Derviš stál na místě a zatím se jen "rozehříval" tj. A pak se začal pomalu otáčet. Nejdříva jen zlehounka a pozvolnu, ale pak začaly být jeho otáčky rychlejší a rychlejší, plášť na něm začal vlát jako zběsilý a hudba byla rychlejší a rychlejší Jestli se dostal do tranzu, nevím. Jestli to byl skutečný derviš, nebo jen profík, živící se jako turistická atrakce, také nevím, i když bych se klonil spíše k tomu druhému. Co však vím jistě, je to, že já na jeho místě bych byl v tranzu určitě.

Tranzu, který by byl podobný stavu po vypumpování žaludku, až na to, že bych k tomu nepotřeboval ani tu pumpu Nevím, zda se toho, co předváděl, dá dosáhnout cíleným tréninkem, ale je jisté, že NASA při hledání kosmonautů přehlíží očividné talenty. Vždyť ten chlap by dokázal sníst bramborový salát v centrifuze Odteď jsme neměli jasnou představu, kam pojedeme.

Rámcově jsme tak tušili, že by to mělo být na jih, abychom se dostali k moři. A já pak měl představu ještě o jednom místě, které bych chtěl vidět - Kapadokii. V průvodci o Turecku se píše, že "Kapadokie je přírodní zázrak ve srdci Turecka, ve kterém našli svůj úkryt první křesťané. Jenže kniha popisuje velmi nejasně, kde se ona oblast nachází. Ono - srdce Turecka je dost široký pojem, stejně jako srdce Evropy. Toto přízvisko si kromě nás nárokují i Rakušané, a jednou jsem ho zahlédl i v západní části Německa Ale odbíhám od tématu.

Takže - v knize je nasáno spousta pojmů, které jsou s Kapadokií spojené. Jenže žádné jsme nenašli na mapě. O kapitolu později se píše o městech Aksaray a Konya - a píše se, že jsou od Kapadokie jen nedaleko. A tak si stanovujeme průsečík mezi těmito městy - je to asi km pod Ankarou. A tak se vlastně vydáváme na jih cestou, kterou jsme se o rok dříve vraceli z arábie Nicméně, přesnou představu o tom, kam vlastně jedeme, zatím nemáme.

Rozhodnout, kam pojedeme, bylo na mně. Igor řídil, a já navigoval. A můžu říct, že jsem se svého úkolu zhostil se ctí: A když se mne Igor čas od času zeptal, jestli jsem to už našel na mapě, bohorovně jsem ho odkazoval do patřičných míst K večeru už šlo do tuhého, dálnici jsme dávno opustili a začal se nebezpečně blížit bod rozhodnutí - zda odbočit doleva či doprava.

Ve mně se probudilo černé svědomí, které do té doby spalo spokojeným spánkem nespravedlivých, a tak jsem požádal Igora o to, aby zastavil. Pak jsem mu vrazil do ruky průvodce a řekl: Než jsem našel jedno z nich, uplynulo asi čtvrt hodiny. Sláva, máme to, jedeme doleva, blíže k městu Aksaray! A z Aksaray pak na Sereflikoschisar nebo jak se to jmenovalo: No, tak jsme to konečně našli, když jsme si s tím dali potřebnou práci Těsně před setměním jsme dojeli ke skořicovým horám, které jsem tak pojmenoval díky jejich barvě.

Vaříme si konzervované a dehydrované pochoutky a debužírujeme, až hrůza. Zkouším samospouští zachytit západ slunce do vysychajícího jezera Jak se schovalo slunce, klesla teplota skoro k nule. Trička už nestačily, bylo třeba bund a dek, koukněte se na fotku: Za tmy jsme dojeli ještě k předměstí Nevsehiru a tam se ukládáme k spánku. Uprostřed noci mě vzbudí pocit, který jsem na předcházejících výletech už hezky dlouho nezažil - chlad. Přesněji řečeno - pěkná zima. Chvíli jsem se to snažil vydržet, ale nakonec mi byla taková kosa, že jsem se musel vykutlat ze spacáku a hodit na sebe ještě jednu deku.

A skutečně to bylo třeba - vlhkost na trávě okolo auta byla zmrzlá V Nevsehiru jsme museli vyřešit problém s penězi. V Istanbulu jsme totiž utratili podstatnou část turecké měny a nám zbyly jen eura.

Teda - když nepočítám těch pár miliónů tureckých lir, které jsem měl v peněžence, ale to bylo sotva na zmrzlinu Potíž byla v tom, že byla neděle.

A v neděli člověk v Turecku nevymění ani prd. Tedy, pokud není ve městě, kde je čilý turistický ruch. A tady už bylo, bohužel, po sezóně. A tak nebyly otevřené směnárny, a díky neděli ani banky.

Prochodili jsme sice město křížem krážem, ale nic. A najednou mne napadla spásná myšlenka - bankomat! Je sice pravda, že jsme před odjezdem kompletně vytunelovali všechna konta, ale mně na jednom ještě něco málo zbylo. A tak jsem si musel najít jen vhodný bankomat. A když jsem ho našel Takto vybaveni jsme zamířili do místních tajemných údolí. Nejdřív jsme navštívili křesťanské skalní "hrady. Mrkněte na fotky, hovoří samy za sebe Při návštěvě jednoho z údolí jsme si všimli dalšího slova, které máme s turečtinou příbuzné kromě notoricky známého tureckého slova "čaj," které neznamená nic jiného než Vjeli jsme do údolí, ve které byly těsně za sebou dvě značky: A pár desítek metrů jsme vjeli do údolí, jež se jmenuje Varování jsme si vzali k srdci a pozorně se dívali, zdali nám před autem nepřebíhají želvy vzpomněl jsem si na vtip "frrr frrr a želvy jsou v prčicích": Ostatně, jet rychle by byl hřích.

V údolí Želve u veničky Paša Bagi se nachází další zajímavý úkaz: Ale vypadalo to dobře Autem jsme vyšplhali i nahoru na plošinu, odkud je na celou Kapadokii nádherný výhled. A tam jsme popíjeli čaj a čuměli do blba V jednom místním krámku nabízeli zajímavou orientální vestu, která se Igorovi na první pohled zalíbila.

Mně se taky docela líbila, ale není to až tak můj styl A tak jsem byl lepší kandidát na smlouvání o cenu smlouvat se daří jen do té doby, než něco opravdu chcete. Snažil jsem se, abych dal najevo okázalý nezájem. A čelist klesla mně Tak tohle jsem nečekal. Zapomněl jsem na veškeré sebeovládání a šokovaně jsem se podíval do trhovci do očí, zdali si ze mně netroupí šoufky. Asi dvě vteřiny mi trvalo, než jsem se z toho šoku vzpamatoval. Během té doby ve mne mohl ten zkušený handlíř číst, jako v otevřené knize Když jsem se konečně ovládnul, vzpomněl jsem si, že mojí zásadou je nebrat první cenu.

A koneckonců, co by to bylo za nákup, kde by si člověk alespoň trošičku "nezasmlouval? Ale vnitřeně jsem byl potvrzen o opaku. Vždyť Turci vždycky nejdřív nasadí přemrštěnou cenu, ze které se po půlhodině handrkování dá udělat cena přijatelná. Proboha, vždyť já očekával, že řekne tak 40 miliónů asi tak Kč. A on si řekne 8x méně! Teda, ne že by mi ta cena nevyhovovala, ale jsem dobře pamětliv Murphyho zákona: Tohle se mi všechno hodilo hlavou, když jsem mu říkal onu nehoráznost, že 5 miliónů je příliš moc.

Ale nemohl jsem si pomoci: Trhovec se na mne zvláštně podíval a řekl: Jen jsem to zkusil A tak jsme mu dali 5 miliónů, šťastný Igor si vzal vestu jejíž cenu jsem tak brilantně usmlouval: V Kapadokii jsme pobyli celý den. Užívali jsme si nádherných výhledů, které nebyly rušeny mraky turistů. A teď už jsme nechtěli vidět nic jiného než moře. To bylo ale ještě hodně daleko, asi ještě kiláků přes hory. Celou cestu jsem zvládnul přes noc.

Silnice byly docela prázdné a tak naše Tatra svištěla plynule a ukusovala jedn kilometr za druhý. Když jsme vyjeli z města Konya, začala cesta prudce stoupat. Po nějaké době jsme vjeli už asi do tisícíté pravotočivé zatáčky a v tom jsme to uviděli Konya je více než miliónové město.

Na západní straně města se tyčí k obloze hory, na jedné z nichž jsme právě stáli. Říkám "stáli" a ne "jeli," protože to, co jsme viděli, bralo dech Noční město jsme měli jako na dlani a byla to nádhera. Milióny různobarevných světel svítily a blikaly pod námi a nám jen oči přecházely. Bohužel náš digitální foťák nevyplodil nic jiného než rozmazanou mlhovinu, ale asi by fotka z tohoto místa nedokázala vypovědět, jakou atmosféru ono místo mělo. Turci moc dobře věděli, proč tam nahoře udělali odpočívadlo Víte, já jsem městský člověk a na zářivky, lampy a neóny jsem zvyklý.

Ale tohle byl výhled shora na CELÉ město a v ovzduší nebylo ani smítko inverze. A z té výšky to prostě bylo NĚCO. Zajímalo by mne, jestli výhled na noční San Francisco budí podobný dojem.

Já si myslím, že ano, možná dokonce i několikrát lepší, ale zatím jsem ho neviděl. K moři to však byl ještě pořádný kus cesty a tak jsem po chvíli zase šlápnul do pedálů. A cesta se klikatila Vynořili jsme se u pobřeží přesně na půl cesty mezi Alanyí a Antalyí, což jsou známá turistická střediska. To ale není "náš kšeft" a tak jsme v jednom malém městečku odbočili směrem k pobřeží. Propletli jsme se labyrintem uliček a parčíků a dojeli jsme až na pláž, kde již parkovalo několik aut.

Odpověď se záhy dostavila Sotva jsem ujel pár metrů, propadl jsem se s autem do písku, jako horký nůž do másla. A Tatra, když se zahrabe do písku, sama nevyjede To poznal i majitel nedalekého stánku, který k nám se svými dvěma syny zaběhl a pomohli nám ven. Samozřejmě nám hned nabídli lehátka s pitím. Rození obchodníci se prostě nezapřou.

Normálně plážujeme nadivoko a neplatíme nikomu nic. V tomto případě jsme však udělali výjimku - ten dobrý člověk nám pomohl, tak proč mu neudělat počinek? A tak jsme si zaplatili lehátka a šli se vyvalovat. Předtím jsme se samozřejmě nahrnuli do moře. A tohle už bylo skutečné MOŘE. Vlny, slanost, teplota akorát, slunce příjemně svítilo, příjemný větřík, no prostě balzám na tělo i na duši Druhý den jsme se rozhodli, že se podíváme k té malé bójce s malou tureckou vlajkou, která byla nedaleko od břehu.

Jak už se nám občas stává, ne všechny naše nápady jsou ty nejlepší Z pojmu "nedaleko" se vyklubala více než dvouhodinová plavba a to jen směrem tam. Už kdysi jsme zažili hodně dlouhou plavbu směrem k vraku v rumunském Vama Veche. I tehdy se zdálo, že je to záležitost na půl hodiny tam a půl hodiny zpět. I tehdy jsme se spletli. Já mám moře k smrti rád, to jo, ale považoval jsem to jen za takový řečnický obrat. Ale v jednom okamžiku nechybělo moc a bylo po mně. A nebylo by to úbytkem sil.

Těch jsem měl kupodivu na rozdávání, moje tělo mělo radost, že si může po nějaké době kdy jsem kvůli zlomeným loktům nemohl dělat nic zase zasportovat. Zato Igor vypadal, že má dost. Nejraději by se vrátil, ale od břehu jsme byli pořádně daleko a vypadalo to, že cesta zpátky bude delší, než k bójce, které by se člověk mohl aspoň chytit. A tak se Igor o nějaký ten kus opozdil. Já jsem zvolnil tempo, abych mu neutekl, ale i tak jsem byl nějaký kus před ním. Sem tam jsem si pochopitelně zkusil pár temp trochu agresivnějšího plavání, abych se vyřádil.

A tehdy se to stalo. Plaval jsem svou verzi motýlka, když tu jsem se rukama a trupem dotkl něčeho odporně slizského a lepkavého. Protože jsem měl při těchto tempech zavřené oči, lekl jsem se víc než slušně.

Celým tělem mi projel záchvěv odporu a leknutí a já reflexivně nabral "zpětný chod. Jenže, ta slizská věc byla zapomenutá ukotvená rybářská síť. A tím, jak jsem vykopnul nohy před sebe, se mi zachytily do sítě a já putoval pod hladinu. Díky bohu mám ten dar, že v průserových situacích jednám s chladnou hlavou - na šok a úlek věnuji jen tak dvě vteřiny. A tak jsem se v síti zmítal jen pár okamžiků, než jsem stihnul přijít na to, kudy se vyháknout. A pak jsem se šel nadechnout Bohužel, během té doby, než jsem dostal paniku pod kontrolu, jsem si jedním se škubnutí přivodil křeč do levé nohy.

Zadní sval stehenní byl až po bederní páteř stažený jak péro. Byl to jeden z těch blbých okamžiků, kdy panika může narůstat exponenciálně, pokud ji včas nezdusíte Naštěstí se mi podařilo zabránit, aby se křeč rozšířila a podařilo se mi rychle uvolnit i nohu.

Zatím, co jsem zhluboka dýchal a relaxoval svaly po celém těle, přiblížil se Igor. Když viděl, že vypadám strhaněji než on, začal se pochopitelně vyptávat, co se stalo. Jen pár slovy jsem mu vylíčil, že jsem se málem celý zamotal do sítě. Pak jsme ji opatrně obepluli. Bóje se pořád "přibližovala" a přesto byla pořád daleko.

A tak jsme plavali, plavali Navíc jsem musel s levou nohou "kopat" velmi opatrně. Co vám budu vyprávět, cesta k bóji byla nekonečná. Po nějaké době se ukázalo, proč. Nebyla to totiž bóje. Přesněji řečeno - ostrůvek, ale dost velký na to, aby na něm zaparkovaly tři nákladáky vedle sebe.

V klidu by se jí přikryli dva lidi. A byla zavěšená na asi 5 metrů vysoké tyči Já bych se bil Potřebovali jsme si odpočinout. Asi po hodině, kdy už jsme začínali mít spálená záda, jsme byli opět fit. A když jsme to zvládli sem, zvládneme to i zpět hlavně, když se vyhneme sítím.

A taky že jo. Na břehu jsme snědli prádelní koš konzerv a zapili to několik litry tekutin. Chvíli jsme lenošili a pak Když vezmu v úvahu, že jsme asi tak hodinu seděli na ostrově, vychází nám docela slušný čas U moře bylo krásně. Na to, že byl konec září, že v Česku bylo sychravo a po cestě sem tam mrzlo, byla turecká riviéra pravou oázou slunce, báječného moře a výtečné kuchyně.

Tím nemyslím naše kostelecké uzeniny, nýbrž turecké kebaby, kuřata, jogurty a jiné pochutiny, jichž jsme si dopřávali do sytosti. Jednoho rána se nám pod autem zabydlel párek opuštěných štěňat. To už jsme pochopitelně stáli na "neplacené" části pláže. Na osamocená hladová štěňata byl útrpný pohled, a tak i takoví tvrďáci, jako jsme my: Dělili jsme se s nimi o konzervy a o vodu a poskytovali ochranu před žhavým sluncem. A to toulavým psům většinou moc příležitosti ke "sblížení" nedáváme.

Jenže když tohle byly ještě štěňáci Dalšího večera se nám dokonce podařilo najít jim nové pečovatele. Nebo lépe - pečovatelky. Poblíž nás se zabydlely dvě starší Němky, které s sebou měly tři podobné oříšky. Ti pochopitelně "naše" štěnata neomylně vyčenichali. Němky byly evidentně ženy se širokým srdcem, protože se nad štěňaty nejen rozplývaly "daß ist so süß! Po chvíli to nevydržely a přišly se zeptat, jestli jsou ti psíci naši.

Protože opak byl pravdou což jsme nijak nezastírali , Němky radostně štěnata zabavily a začaly je nakládat do auta. A řeknu vám, to byla prča: Měly s sebou krátkého VW Golfa. Otevřely páté dveře kufr a poručily svým třem oříškům, aby naskákali dovnitř. Jenže to bylo tak, že tam skočil, první pes, pak druhý, a než skočil naskočit třetí, tak první zase vyběhl ven.

A k tomu se tam motaly ještě ty Němky a různě pokládaly a zase zvedaly ukořistěná štěňata, všichni psi se rozdivočili, začali se honit, šťekat Nemám moc v oblibě pořady typu "Neváhej a toč", ale jsem si jist, že kdybychom s sebou měli kameru, získali bychom roční cenu.

Psi se totálně rozdováděli, stejně tak jejich majitelky. A všichni dohromady kňučeli, vřískali, řvali, pobíhali, mávali všemi končetinami, no prostě rodeo Zpočátku jsme se jen usmívali, ale po chvíli už jsme to nevydrželi a začali se nezřízeně řehtat, až nám tekly slzy z očí Po pár minutách už jsme si přáli, aby Němky naložily své psy a odjely, protože jsme nemohli popadnout dech Němky na nás sem tam vrhly pár nevybíravých pohledů - nebylo jim moc po chuti, že se bavíme na jejich účet a navíc oprávněně: Asi po dalších pěti minutách bylo naše přání vyslyšeno.

Němky konečně zahnaly svou smečku do kufru. Tím, že intenzivně šlapaly na plyn situaci pochopitelně jen zhoršovalo A tak se zahrabávaly hlouběji a hlouběji Protože má člověk pomáhat bližnímu svému, zaběhli jsme k nim a vytlačili je z písku. Jednak jsme si u nich snad trochu opravili obrázek chechtejících se "mužských šovinistů" a jednak jsme splatili dluh za to, že nás před pár dny také tahali z písku. Od moře se nám nechtělo. Jenže co naplat, člověk se musel vrátit do své drahé vlasti, aby si mohl vydělat penízky k tomu, aby se sem mpohl vrátit Protože původní plán na tuto cestu byl ten, že pojedeme na Ukrajinu a odtamtud trajektem do Turecka, chtěli jsme zrealizovat alespoň ten trajekt.

A tak přišla ke slovu mapa. Koukali jsme se na trasy námořních cest a nejbližším přístavem, odkud se dalo plavit trajektem byla Antalya. Tou už jsme loni projížděli a o tom, že je tam přístav i letiště, jsme věděli. Igor pročítal mapu a říkal: Turci a Řekové se sice nemají moc v lásce, ale dopravu to přece nazastaví Podíval jsem se na Igora, jestli si nedělá srandu.

Vždyť se tak jmenuje od starověku. Měl by ses stydět," dodal jsem a sledoval, kterak se mu v tváři zrcadlí myšlenkové pochody. Většinou, když někam jedeme, vyrážíme pozdě. Tentokrát to ale nebylo tím, že bychom se nestihli sbalit.

Prostě se nám nechtělo od móóóóře. Ten den byly totiž největší vlny a tak jsme se nechali fackovat až do hlubokého "po-setmění. Díky tomu jsme do Antalye dorazili asi o půlnoci a o tom, že seženeme nějaký trajekt, jsme začínali mít vážné pochybnosti.

No - nebyla to až tak pravda. My nemohli najít ani přístav Je pravda, že jsme viděli spoustu pobřežních hotýlků a penziónů. Je pravda, že jsme viděli překrásně nasvícenou středověkou námořní pevnost. Je pravda, že jsme viděli spoustu blyštivých výkladních skříní, neonů a osvětlených kolonád. Je pravda i to, že jsme si podstatně vylepšili dojem, který jsme si o Antalyi udělali loni. Avšak není pravda, že jsme našli přístav Město už jsme znali skoro jako svoje boty, ale přístav nikde.

Proti bloudění vlastně nic nemáme. Zvlášť, když je se na co koukat. Ale když už vidíte tu samou křižovatku popáté, akorát z jiné strany, začnete mít utkvělou představu, že to není ono.

Ale nakonec jsme uviděli ukazatel, který k přístavu vedl. A dokonce i další a další Ale i přes své rozrmzení nám docela dobře popsal, kudy se tam dostanem. A musím uznat, že to byla "navigace" k nezaplacení. Šest stručných vět obsahující charakteristické orientační body nás bezchybně dovedlo k "opravdovému" přístavu. Takové lidi mám rád co se týče navigace: U přístavu již byla i cedule s velkou lodí a pod ní napsáno "Feribot. Alespoň nám budou Turci naše "Ferryboat" rozumět. Ale bohužel jen tomu.

Bylo asi dvě ráno a všude bylo zavřeno. Mohli jsme si vybrat asi 7 nebo 8 vrat, u každé byla strážní budka. Bohužel, znalost angličtiny byla u těchto lidí stejná, jako u našich nočních vrátných. A když jsme to zkoušeli posunkovou řečí typu: Bylo na nich vidět, že jsou to opravdoví noční vrátní - chtěli spát v noci v budce u vrat. Když jsem se ptal na místní policejní stanici, bylo mi vysvětleno, že trajekty jezdí jen v určité dny a jen do Izmiru.

A jestli to bude zrovna teď ráno, to nevěděli. A tak jsme zklamaně opouštěli přístav Vymotali jsme se z tmavých betonových uliček, vjeli na betonovou skladištní cestu, vjeli na pobřežní přístavní kolonádu, když tu Pouliční prodejné ženy se dají poznat snad všude na světě Alespoň tady to platilo. Abyste mne špatně nepochopili. Nemám zapotřebí dopřávat si placeného sexu, ale vidět "sociální pracovnice" v muslimské zemi, kde přece jen v této oblasti vládnou přísnější tabu, bylo pro mne něco nepředstavitelného.

I když - samozřejmě, že to bylo logické. Ne nadarmo se tomu říká nejstarší řemeslo na světě, a všude se zřejmě najdou lidé, kteří tvoří buď nabídku nebo poptávku A jak bylo vidno, nejinak tomu bylo i v případě Turecka.

.

: Venus devil kozy jako vozy

Venus devil kozy jako vozy 719
Venus devil kozy jako vozy Gay masturbace eroticke sluzby liberec
Venus devil kozy jako vozy Znasilneni video dluha videa
CZECH AV SEX S ROMKOU Pastevec Bucur měl postavit i po něm pojmenovaný kostel, který se zachoval až do dnešní doby. No není nad to sedat za řidítka nevyspalá. Když nějaký magor drtí haťapku tacho kmh několik desítek km, stíhá tlačit na lízání kundy agama cz v levém, jímž nemůže konkurovat, necítí a že to je v interiéru sakra znátže drží motor na hranici jeho možností a potom ho před Brnem vidím v odstavném jak bezradně čumí do motorového prostoru, tak si nezaslouží nic než smích. Podsunul jsem místní babizně svazek rumunských peněz a chtěl jsem zpět eura. Pepa staví v jedné ze zatáček a já mu říkám, že je to zbytečné, že jsme za pár desítek metrů na hrázi. Za třetím vpravo je nějaký blok oprýskaných bytovek.

Sexi kluci drsnysvet cz

O ceně se raději v testu nebavíme a nezohledníme jí, takže vezmeme jen co se hodí. D Uznej sám, že tohle se tady děje furt. Nenavidim "svet notoru" Redaktorům prostě vyhovují tvrdé jízdní vlastnosti, nikoliv houpavá jízda á la Citroen BX jo, jízda s tímto pokladem byla parádním zážitkem. Rapid je menší, ale má větší kufr a v podélném směru je v něm podobně místa jako ve Fluenci.

Uvnitř je levnej taky Fluence, tady jde ale hlavně o slícování jednotlivých částí karoserie i interiéru, které má malinko lepší Rapid je to něco podobného, jako kdybys srovnával Daewoo Lanos s Felicií - Lanos se vnitřně tváří honosněji, ale kvalita zpracování je prostě horší.

Cenu SM nezohledňuje, protože by jinak furt vyhrávala levná korejská auta, takto vyhraje to auto, které je celkově lepší, a je pouze na čtenáři zvážit, zda si má připlatit nějakých 50tis za vůz, který vyhrál.

Nenavidim "svet notoru" No jestli redaktorům vyhovují tvrdé jízdní vlastnosti, to těžko říct, vyhovovat jim musí To, že by jezdil bezpečněji než konkurent si myslet opravdu nemůžeme Pokud někdo cenu nezohledňuje, tak asi ví proč. Ona je totiž rozhodující při výběru automobilu. Pokud není tedy cena rozhodující, pak lze konstatovat, že A8 je jednoznačně mnohem lepším vozem ve všech ohledech a je tedy na zákaznících, zda-li si ty dva miliony připlatí nebo ne.

V těchto testech jde také o to zhodnotit, jak jsou na tom konkurenti v kategorii "Value for money" Nenavidim "svet notoru" jezisi, kolik ti prosim te je?? Nenavidim "svet notoru" A kolik je prosím let tobě, ani neumíš psát háčky s čárkama a velké počáteční písmeno na začátku věty Napsal jsem snad něco špatně? To, že mám jiný názor na Rapid než ostatní zdejší individua neznamená, že by ses mě měl ptát, kolik mi je.

Já jsem na rozdíl od tebe v Rapidu seděl, projel se s ním, prohlídl prospekty a opravdu nemám důvod ho považovat za špatné auto. Nenavidim "svet notoru" Je mi dost na to abych posoudil, jakym smerem se tenhle dementni platek ubira Na tobe je videt, ze to bud nectes, nebo ti vyhovuje, ze vyhrava ta "bezkonkurencni" ceska Skodovenka a je ti uplne sumak na jak kriploidnich argumentech ta vitezstvi stoji: Zadne z ostatnich periodik a ze jich ctu spoustu , neni tak ubohejako SM.

No jo, pan redaktor to ma asi tezke - chudak. Bud bude psat pravdu a bude si hledat novou praci, nebo bude psat co se po nem chce a bude jezdit na Skodovackou CCSku S tim trivalcovym kriplem jsem si uzil sve - nahradni vozidlo Ja nastesti nepatril mezi ty, co si to chteli davat s bavorakama na D Pokazde jsem se od srdce zasmal.

Tenhle motor je do mesta. Ja jsem objektivni az az. Narozdil od spousty zdejsich FANS cehokoliv soudim vzdy jen to, co jsem mohl ridit, nebo podrobne prohlednout. A ackoliv mam jiz nekolikatou sluzebni Octavku, tak v pripade Rapid x Fluence nevaham ani minutu a rozhodne beru za ty prachy Fluence. Nenavidim "svet notoru" máš vůbec autoškolu, co kdybys zašel na psychotesty? Nebot smát se někomu kdo má poruchu je diskutabilní, jak můžeš vědět, že měl zavařený motor?

Co kdyby na té dálnici měl zdravotní problémy? Jsi kriminálník s IQ tykve: Nenavidim "svet notoru" A máš ty vůbec základní školu? Když nejsi schopen mezi řádky vyčíst v jakém vztahu to bylo myšleno? Tak pro trubce tvého kalibru o nějakém IQ bych pomlčel, tvůj psaný projev odpovídá úrovni nesnadno dokončeného "učňáku" to napíšu polopaticky: Když nějaký magor drtí haťapku tacho kmh několik desítek km, stíhá tlačit na auta v levém, jímž nemůže konkurovat, necítí a že to je v interiéru sakra znát , že drží motor na hranici jeho možností a potom ho před Brnem vidím v odstavném jak bezradně čumí do motorového prostoru, tak si nezaslouží nic než smích.

Tak to vypadá, že ty stavíš na dálnici každému, kdo zrovna trčí v odstavném, co? Tak hlavně pozor abys zase jednou 2. Nenavidim "svet notoru" Já HTP nemám, tak nemám být proc v křeči, narozdíl od tebe nuzáčku: Nenavidim "svet notoru" když ji nemáš, tak asi nevíš o čem píšeš a když si seladon, tak na světě musí být nuzáček, prostě lepší být nuzáček a kroutit se v užovce, než se nechat vytahovat s auta xxl jeřábem, určo řídíš v masnáckým kabátě a na sedadle spolujezdce máš tlačenku a tys jenom měl pujčený auto toho 2,11?

Tohle není problém HTP, ale tebou, můžeš si koupit i 1. Nenavidim "svet notoru" Lepší Nenavidim "svet notoru" Ahoj primitive, tebe by bylo teba nahlásit redakci. Jako vazny clanek by mel mit oznaceni PP jako treba autosalon na prime. Celkově by to tedy vypadalo na snadné vítězství, nebýt pokažení pověsti rozvodového řetězu. Výrobce sice kritické díly modifi koval, ale až čas ukáže, jestli to znamená bezproblémový provoz po celou životnost vozu. A cuduj sa svete, tiez sa mi vyrazne lacnejsi Fluence paci o trochu viac.

Na Rapide nie je vobec nic zaujimaveho, pekneho, chyba mi tam nejaky detail na ktorom by oko zastalo. Na OIII sa mi paci partia zadnych svetiel. Na faceliftovanej OII sa mi pacili kontroverzne predne svetla. Ale na Rapide neviem ani za toho boha najst nieco pekne a zaujimave. Ani nemusím číst kdo vyhrál.

Proste se nepovedl a tak je "levnou" alternativou Rapid šel na trh jako nástupce Octavie Tour. Pokud si dobře pamatuji, tak říkali, že Fabie si svou kvalitu zachová a neošidí ji, že by mělo jít o kvalitnější auto. Proto bylo otázkou, jaká bude relativní pozice Rapidu a budoucí Fabie, hlavně kombi. Jestli nebude Fabie dražší než Rapid. Ale mohlo to být jen chlácholení. Takže mne osobně to vůbec nepřekvapuje. Víc takových testů, ať je v hledišti kabaretu stále narváno Přesně tak, celkem by mě zajímala péče o témata diskuzních fór všech testovaných aut.

Nejspíš se bude jednat o velmi specifický způsob testování Škoda musí vyhrát děj se co děj 8-s. S Oktávkou ve 2 lidech plně dostačující motorizace i na dálnici spotřeba cca 7,5l. Na větší zatížení jsou jiné motory. Ozzman, je sice pekne a mile, ze 1. NACO potom je Octavia 1. D na dálnici ve 4 už to taková sláva ve vyšší rychlosti neni..

Jinak odpoved na jeho otázku.. Možná trochu netradiční, ale i firmy je kupují. Zapomínáte na Fábky, u nich je TSI celkem častá služební motorizace.

Ty by si neustal, keby ti tatko zobral polovicu vreckoveho nimand D Mlady aktivny par: Mlademu paru nestaci nieco mensie? Mlady par stale taha so sebou neskutocny pocet kramov a oblozi nimi aj zadne sedacky? Nestaci mlademu aktivnemu paru trojdverak?

Mlady par ma rad urcite rychlost, dynamiku, flexibilitu a rychlost, teda vsetko to, co ty evidentne nemusis Na tvé urážky nehodlám reagovat, tak se bav s kamarádama v hospodě. Ostatně si za to všem včetně mě k smíchu viz diskuze u Rapida: S přítelkyní se považujem za mladý pár a k čemu to je? Třeba k převozu velkého psa, ten by se nám do třídveřáku opravdu nevešel Víš, měl by si někdy vyrazit mezi lidi z tvého snového světa a zjistit, že i jiní lidé mají jiné potřeby a priority a neznamená to, že když má někdo na věc jiný názor je hned i.

Takže se spíše místo urážek zamysli nad sebou Tak já třeba v kufru vozím kolo. A vůbec sportovní vybavení. Mezi mladými je překvapivě hodně kombíků. Bývalá spolužačka má například v kufru klec na přepravu psů. Se psy závodí a tedy je často převáží. Já také vozím kola respektive kolo, když jich vezu více, dávám je na střechu lyže, psy I já mám kombi stredni tridy i kdyz dnes uz by to mohla byt i "nizsi" ve svych docela mladych letech a to z duvodu, ze hlavne v zime casto prevazim sportovní vystroj, ktera je dosti objemna: Já jsem si třeba vyšší střední koupil čistě kvůli úrovni cestování, protože jsem plánoval cestovat hodně.

Jezdil jsem téměř výhradně sám s pár kufry. Také jsem plně nevyužil jeho potenciálu. Neříkám, že stejný argument bude fungovat u Octavie - osobně bych dal přednost Golfu, pokud bych neplánoval využívat přepravní kapacity. Objemný náklad ještě neznamená těžký. V době, kdy jsem uvažoval o liftbacku, to bylo čistě kvůli tomu, že jsem občas potřeboval naložit něco, co se do auta nevešlo dveřmi.

Do interiéru se to vešlo v pohodě, čtyři metráky to nevážilo, ale nebylo jak to naložit. A nechtěl jsem kvůli tomu kombi. Mazda 6 díky tomu byla favorit. Při předjíždění ti bude chybět extra oomph, ale pro běžné cestování je to použitelné.

Vem si, že základní 63 kW dá stovku za 12 vteřin. To není na základní motor špatné. Pro porovnání, i30 s GDI 9,9. Rozhodně nejsem příznivce podmotorovaných holátek, ale chápu, proč tu jsou.

Některým by se možná líbilo, kdybychom se vrátili do doby jednoho motoru a jedné výbavy, já bych k nim nejspíš nepatřil. Ten jeden motor by totiž pravděpodobně byla pěkná zdechlina limity na CO2 nikam nezmizí a ve výbavě by mi buď něco chybělo, nebo vadilo v čemž mě neustále utvrzují Japonci. Něco, co by mi vyhovovalo, by bylo mnohem dražší než dnes. Myslim ze ked to nezvladas tak by si tu nemal diskutovat To myslím naprosto vážně.

To pan Frei odhadoval nebo jak k tomu výsledku došel. Navíc na autě jsou zimáky [odkaz] takže to má taky tak půl litru navrch. Ale to vzhledem k jiné motorizaci nemá význam. Albertův zázrak Jo jen takový dodatek že by benzin a nafta mají stejnou SPZ. Albertův zázrak Tak se tu dělají obecně testy. Zkoušíš prostě auto, který sice v ruce nemáš a nikdy jsi neměl. Albertův zázrak Zazraky se deji, mozna by stalo o tom napsat do Vatikanu: Albertův zázrak Stejné je to i s tou elektronikou, která prý kvůli nízké ceně nefunguje.

Tento argument už použil i pan Vaverka. Jemu nešlo stáhnout okénko a špatně mu fungovalo podsvícení. Obě tyto "závady" mu byly vyvráceny. Vše bylo jen v jeho neznalosti a neschopnosti. Teď jen SM, který auto vůbec netestoval a srovnávačku psal od stolu, použil jen modifikaci toho samého. Jim zase údajně nefungovalo otevírání dveří. Každému trošku normálnímu čtenáři tohoto testu je přitom jasné, že o žádnou závadu nejde a že je problém zase jen v hlavách "novinářů".

Albertův zázrak Bohuzel, mas pravdu Albertův zázrak Jo to celkem promyšlený útok. Pokud chceš znejistit potenciálního zákazníka renaultu, tak musíš útočit na to, co si potenciální zákazník nemůže nijak ověřit. Fluence má mnohem víc elektroniky než rapid, jemuž se o nějakém bezklíčkovém ovládání auta nebo o bezvíčkové nádrži může jen zdát. Tak tuto výhodu změníš v nevýhodu tvrzením, že elektronika časem začne zlobit a zákazník s tím bude mít problémy. V lidech to zůstalo a proto těmto tvrzením uvěří.

Další výhodou jsou mnohem kvalitnější materiály. To zákazník na první pohled také hned vidí. Tak z toho také uděláš nevýhodu tím, že napíšeš, že plasty budou časem vrzat a kůže se oloupe.

Zase se najdou zákazníci, kteří uvěří. Pan novinář má přece přehled. D Vyloženě sugestivní, zavádějící pindy Tak to je síla! D chválím pozorné oko čtenáře! Albertův zázrak Tak TO je už opravdu hustý. Jak jsem psal výše - žumpa. D k tomu už opravdu není co dodat Albertův zázrak Renault CR by mel ty ubozaky zalovat pro pomluvu Albertův zázrak Jak jsem tu už asi dvakrát psal, jde o archivní fotky.

Myslím, že článek se stejnými vyšel minulý rok mohu se plést, čas je přeci jen relativní ;- ; také srovnávačka Fluence a Rapidu z SM, jen s diesely, myslím, že to bylo hned po faceliftu Fluence. Já ho snad pro vás najdu, pokud ho nesmazali šlo myslím o reklamu na nové číslo. Ty jeho obličeje a pózy prostě nejdou zapomenout. Navíc pod článkem byla plamenná diskuze, jestli náhodou u Rapidu neposouvali během focení sedadlo, aby to vypadalo, že je v něm hodně prostoru. Tu si dobře pamatuji. Neříkejte mi, že jsem jediný.

Tak ho asi smazali, není po něm ani památky. Albertův zázrak Faceliftovaný model Fluence se objevil v ČR až únoru , minulý rok žádná srovnávačka být nemohla Albertův zázrak Jak píši, čas je relativní. Mně to připadá jak minulý rok, před spoustou času. Klidně to mohl být únor. A neznamená to, že netestovali, jen nefotili - ať už z lenosti, nedostatku času, nebo finančních důvodů. Jestli jsou z února, tak máte chlapi tedy příšernou paměť. Jestli tu máme nějakého čtenáře SM, tak by to mohl potvrdit.

Albertův zázrak No fotografie vyšly v čísle 16 letošního roku, který šel do prodeje Já poprve právě v papírové podobě SM. Jestli byly zvěřejněny někde dřív netuším. Albertův zázrak Žádný český tištěný magazín nečtu. Bylo to tady, šlo o výtažek z SM.

Pamatuji si hlavně tyhle fotky: Nemusela to být nutně srovnávačka, přeci jen hodně věcí z hlavy vyhazuji ano, paměť mám příšernou na běžné věci a tohle si pamatuji jen pro ty fotky. Albertův zázrak Tak jsem se trochu hrabal ve vyhledávání a přiznávám, že se asi pletu. Viz [odkaz] a [odkaz]. Albertův zázrak Očividně jsou u něj tyhle pózy a obličeje běžné.

Ale je to asi jen pocit. Albertův zázrak Je k popukání. Albertův zázrak Prostě jenom stejný Frei ;-. Asi si to opravdu pletu s tímhle testem, v diskuzi jsem našel nějakou zmínku o posunutí sedáku u Rapidu a datum zhruba odpovídá mému pocitu.

Ty fotky s ním jsou prostě nezapomenutelné. Já snad začnu sledovat galerie k článkům z SM. D Tady to jsem chytil jen díky tomu, že na ně pogo dával odkazy v diskuzi.

Albertův zázrak Jak jsi o tom psal tak já jsem si na ty fotky a na tu diskuzi zda je či není sedadlo řidiče posunuté vzpomněl taky. Takové malé dejá vu. A ano, ty fotky se spokojeným či zamračeným skřítkem jsou boží ;-. Albertův zázrak [odkaz] ta fotka jakoby říkala Albertův zázrak To auto je podle RZ maximalne 2 mesice stare. Minuly rok si rozhodne zadnou srovnavacku s timto vozem nemohl videt.

U tebe me opravdu prekvapuje, ze se tady snazis omlouvat tu ostudu, kterou si tim podvodem SM utrhl Albertův zázrak čteš tu vše? Albertův zázrak Já si nepamatuji auto tak zajímavé zase není , ale redaktora. Tak jako tak fotky neodpovídají. Jen bych to možná nenazýval ostudou.

Novináři běžně používají archivní fotky a to dokonce i z jiných zdrojů, ne vlastní produkce. U ACZ na to nejsme zvyklí, ale v tištěných médiích se to děje.

Nebo se vyfotí jiný kus, který je zrovna k dispozici. Většinou to smetou tím, že fotky jsou ilustrativní. Dokonce bych to nezařadil ani jako, řekněme, nekalou praktiku.

U aut je slušná část výbavy vidět, takže je to trošku problematičtější, když jde o výrazně odlišně vybavené kusy hlavně když dané prvky výbavy vystupují v článku , ale přímo na motorizaci zase tolik nezáleží. Albertův zázrak u auto. Tohle je neskutečná ostuda pánů,co si říkají motorističtí novináři: Albertův zázrak Je to převzaté z SM. Netají to, máš tam jejich logo. Přiznám se, že testy od nich ani nečtu.

Otázka je, jestli jsou použité fotky v něčem zavádějící. Kromě špatných nápisů na karoserii a jiného cejchování přístrojů. Albertův zázrak Koukám, že si nerozumíme. Zavádějící nejsou fotky, ale článek, evidentně vycucaný z prstu Psal jsem jen o fotkách, článek jsem nečetl a ani to neplánuji. Albertův zázrak přímo v galerii srovnávacího testu [odkaz]. Pak si lze udělat nějaký reálný obraz. Ono je podivné, když na jednom a tom samém webu nalezneš zcela rozdílné hodnocení stejného auta.

O tom si můžeme myslet co chceme, kvalitu testerů prostě aktuálně nezměníme D Testy psané od stolu a navíc naprosto trapné Bravo hoši, jste na naprostém dně! Zajímavější by byl dlouhodobý test obou vozů s normálním motorem pod kapotou. Tak po těch tis. A to včetně zjištění prodejní ceny. Ale tyhle záležitosti místní uhrovatí mládenci nechápou. Rapid rozhodně nepatří mezi mé favority. Je to malé auto, na které je na první pohled vidět "katování kostů".

Rendlík versus Rapid a kedy asi mali tym Rapidom 1. Rendlík versus Rapid za tři roky bez problémů.. D chce uz test po najazdenych kilometrov Rendlík versus Rapid tuhle porci najedou testovací jezdci před náběhem výroby Takže klidně bych nechal Rapida s TSičkem a Fluence podrobit roční intenzivní test. Navíc to chlazení katu je opravdu nutné Rendlík versus Rapid Opravdu přehřáli katalyzátor a ne turbínu? Co tam proboha montují za šunt? Nebo má tak špatně vyřešené chlazení?

Tohle je pro mne naprosto neuvěřitelné. Navíc v katalyzátoru se spaluje nespálené palivo. Vstřikováním paliva navíc, což snižuje teplotu výfukových plynů, podle mne katalyzátoru moc nepomůžeš, naopak v něm víc zatopíš za předpokladu, že pořád zvládne dělat, co má dělat. Rendlík versus Rapid opravdu to byl kat.. Rendlík versus Rapid Ano, ale normálně se chladí kvůli turbíně. Protože ta odejde o stovky stupňů dříve než běžný katalyzátor a navíc je hned za svody.

Mně to vždy připadalo jen jako povídačka, kterou šíří neznalí. Ale překvapuje mě, že to tvrdí i někdo z automobilky. Pokud o tom skutečně něco ví a nešíří jen řeči z kantýny. Proto bych rád detaily. A jak takové chlazení funguje.

Mne napadá leda tak narušit provozní obálku katalyzátoru a fakticky ho vyřadit z provozu - tak se skutečně ochladí a auto pustí prakticky všechno ven, jako kdyby katalyzátor nemělo.

I u nových TSI se chladí bohatou směsí. Třeba u 1,8 mají novou, odolnější turbínu a chlazené svody, takže mohou chladit později a je třeba chladit méně, nicméně pořád je to potřeba.

Rendlík versus Rapid je možný,že se to u produkčního kusu už neobjevuje Rendlík versus Rapid Kvůli turbíně. Neříkám, že nelze katalyzátor přehřát, ale nevidím, jak by bohatá směs pomohla. Ta ho naopak upeče. Co vím, tak katalyzátory se přehřívají pro reakci v nich, nikoli pro vysoké teploty plynů.

Naopak bývá problém příliš nízká teplota, kdy nezvládnou pracovat. Rendlík versus Rapid To by Skodovenka asi prohrala: Rendlík versus Rapid Dlouhodobý srovnávací test, to není špatná myšlenka, ale poměrně těžko uskutečnitelná V čem ti pak pomůže zjištění prodejní ceny? No co povídat stařečkům, kteří jsou odkojení "pravdou", že Škodovka je ta nejlepší investice.

Ta je lepší jak zlato, jen čekám, kdy začne růst na hodnotě Rendlík versus Rapid Ona roste Rendlík versus Rapid Normální motor je samozřejmě diesel. Rendlík versus Rapid Samozřejmě pro tebe asi bude nejvhodnějším motorem diesel, ale pak sis dobře naběhl. Při srovnání 1,6 TDi a 1,6 dCi asi nebudeš očekávat výhru Škodovky co? Oproti tý 1,6 dCi by ta koncernová 1,6ka moc šancí neměla Rendlík versus Rapid Proč?

Rendlík versus Rapid Co od něj očekávat ukáže náš dlouhodobý test. Jistě to muže bejt fajn jízda ale jedině benzín. Je pravda že samozřejmě v benzínu: Rendlík versus Rapid Test vozů s parními stroji, pardon, podobně zastaralými zážehovými motory s nízkou kompresí, jsou pro normálního spotřebitele zcela nezajímavé, Vasjo.

Rendlík versus Rapid a ty ten test připravuješ? Osobně bych nebral ani jedno. Rapid vypadá lépe a myslím,že i lépe se v něm bude jezdit.. Raději něco málo přidat na Golf Variant.. Fluence se mi moc nelíbí.. Navíc sedan je špatně využitelný.. A z francouzské kvality mám stále strach.. A ten co na to má by sáhnul po pětkovým báwu v kombíku, to je ještě o fousek jinde.

Kde pořád chodíte na to, že za Renault moc nedostanete a za škodovku ano? Když jsme ten národ chatařů, co prosím naložíš jiného na víkend na chatě do Rapidu a ve Fluencovi budeš omezován? Prodejní hit loňské sezony už to byl, letos po zvýšení cen se mu tolik nedaří. Třeba sekačku tam naložíš. Do octavie I, potažmo do rapida jsem dal sekačku úplně v pohodě, jen jsem vyndal plato.

To do sedana nedáš ani omylem. Osobně se mi líbí fluence asi jako jediný renault, protože to ostatní co vymýšlí, to je otřes, fluence vypadá hodně německy a myslím, že díky tomu je úspěšný, protože designem je to opravdu povedené auto Kdyby byl fluence lift, tak by to byl jednoznačně větší trhák.

Ale co se holt dá dělat, takhle to frantíci vymysleli Na druhou stranu já osobně bych si určitě připlatil za rapida a klidně risknul tu imaginární nespolehlivost TSi, protože ta dynamika a spotřeba je opravdu vynikající a ty rádoby problémy s rozvody, za které si bohužel v mnoha případech mohli řidiči sami, protože prostě neumí s tím motorem jezdit a chtějí mít 3,0 Turbo z 1,2 nebo 1,4.

Cože, ty si vozíš na víkend sekačku z chalupy domů a pak zase zpátky a kolik vás jede a kde máte další věci? Jinak pokud se domníváš, že nedám sekačku do sedanu, tak se dojdi kouknout, rád ti to předvedu ;- Jinak k Fluenci liftback, pokud potřebuješ, můžeš si vybrat Megane jako HB nebo kombi. Totožná auta za mírně vyšší cenu. Jo tak problém 1,2 TSI není konstrukční, ale způsobili si jej řidiči sami svoji neschopností a "neuměním" jezdit?

Myslíš, že nespolehlivost je imaginární a chceš ji popřít? To se asi v této oblasti příliš neorientuješ Nejde o to co tam dáš, ale jak to tam dáš: Také máme doma sedan a do kufru se toho vejde opravdu hodně litru , ale některé věci tam přes ten úzký otvor nedáš bohužel: Ano s tím souhlasím, některé věci se tam hůř dostávají, ale oddělám "madlo" sekačky a šup s ní do sedanu, věř nebo ne, vleze se.

Nebavme se o myčkách, pračkách či ledničkách apod. Já se s tebou nepřu: D K těm pračkám aledničkám. Ne zkoušet to nemusíš, jde mi jen o tvrzení, jak je Fluence nepraktický S těmi prodejními cenami je to fakt. Nevím jak ted, ale já měl s prodáním Renaultu problém a šel o 50 tisíc levněji, než třeba podobný vuz od koncernu. Pokud jsi prodával Lagunu II z roku , pak se bohužel není co divit, jelikož byl znám jako poměrně nespolehlivý model.

Vím, psal jsi, že jsi s ním neměl žádné problémy, což bohužel potenciální zákazníky příliš nezajímá a tak jsi prodal za nižší cenu. Já tvrdím, že rozdíl v prodejní ceně ojetin se bude v porovnání s rozdílem nových cen snižovat a to není pro Škodovku plus.

Ano, to je také fakt, který spousty lidí nechápe. Koupim o 50 tisíc dráž na to nekoukám , ale pak se dušuju s tím, že sem Oktávku prodal zase o 50 tisíc dráž oproti tomu hloupému majiteli Renaultu, který ted svojí "plečku" neprodá D Koupil ji kamarád, který ocenil veškeré příslušenství, které sem mu k vozu dal a fakt, že sem se o to staral poctivě.

Bazar nabízel max. Na víc sem se nedostal.. Kdyby jí nekoupil, neprodával bych ji, nevyplatilo by se to a jeste bych s ní pár let jezdil: Není se co divit, pokud auto není vyloženě v TOP stavu, od prvního majitele s prokazatelnými km a všemi prohlídkami podloženými fakturami, tak se prostě zle prodává. Trh je přesycený a zákazník si vybírá to nej z nabídky a ostatním zbydou oči pro pláč. To jo, po deseti letech byla o 50 levnější, ale při nákupu byla o sto Takže furt jsou ty řeči o vyšší výkupní ceně dost zcestný.

Já se rozhodl pro Renault a při následném prodeji si ten stejny passat držel cenu výše o Ale jinak to stejne co píšeš sem psal v dalším příspěvku: U ojetin je tolik proměnných, že to jaksi není na pořadu dne. Bavíme se o ztrátě hodnoty u zde testovaných aut, kde tvrdím, že na tom Renult bude jen lépe. Bráno poměrem k nákupním cenám ;-.

Jak píšu výše, dnes takový Flu koupím za Kolik dáš za 3 roky starý? Na webu je sice inzerát za , ale realita bude mnohem drsnější. Ceny nových aut už tak neklasají, například i u Renaultu si lze všimnout dkonce nárůstu cen. Boom, kdy se dalo auto koupit opravdu levně je pryč a kdo toho využil, "vydělal". O ztrátě hodnoty aut při následném prodeji se nepřu, to je jasné a logické. Diskuze se zde vede o tom, že ten rozdíl v prodejních cenách zde 60 tisíc nezůstane stejný, nýbrž bude menší, mnohem menší a tím pádem je Renault při následném prodeji výhodnější.

Jak jsi to naspal u Flu, můžeš to převést na většinu produkce a srovnávat ceny v roce a teď a téměř vždy dojdeš ke stejnému závěru. Zádný boom pryč není, auta budou obecně už vždy jen a jen reálně levnější.

Jako veškeré ostatní spotřební zboží. Pro opačný trend není žádný důvod - trh je nasycený, konkurence je tvrdá, automatizace, robotizace, optimalizace nákladů funguje dále. Jsou jen 2 faktory, které tento pokles brzdí - a to legislativa a technický pokrok, kdy se do aut rve stále více systémů, elektroniky a pichovin, které se "základní" funkcí auta už nemají nic společného a které dnes bereme jako standard. V podstatě souhlas, ale můj názor je ten, že jsou automobilky, u kterých už k dalšímu poklesu moc dojít "nemůže" a jdou cenou mírného zdražování.

Pak jsou zde ty, kde prostor ke zlěvňování je , protože dříve rýžovaly s obrovskými maržemi. Trh ukázal co potřebuje a jen pověst auto cenou neospravedlní, konkurence je obrovská, jak jsi uvedl. Tak u těch, kde k poklesu dojít "nemůže", tak ty buď skončí nebo je někdo efektivnější koupí. Příklady z nedávné minulosti tu máme a adepti do budoucna jsou také známí. A to, že některé automobilky zlevňují nehovoří nic o maržích, ty můžou i po zlevnění vzrůst, protože rozsahem výroby a použití nových technologií typická unifikace třeba u VW, resp.

Typicky, když třeba na podvozky x typů aut mi místo 1. A to jako skončí v ČR nebo i celkově? Máš zajímavé myšlenkové pochody. To s tou platformou je taky zajímavé. To ji jako vyrábí na jednom místě a vozí do celého světa, když už jsme u těch nástrojů a přípravků.

Kdyby jsi uvedl např. Navíc by se dalo zamyslet na tím, kdo dneska podobnou modulární platformu nemá. A to skutečně neznáš žádnou firmu z oblasti automobilového průmyslu nebo i jiného, která nadobro skončila nebo byla koupena někým jiným? Logistické náklady jsou pouze jednou částí nákladů, takže někdy skutečně může být nákladově nejefektivnější tzn. Možná tě to překvapí,ale je to naprosto standardní a třeba já v jedné podobné fabrice dělám a zásobujeme vlastní firmy, spřátelené i ty na volném trhu po celém světě něčím, co vyrábíme masově, jelikož nikomu se nevyplatí pořídit si obdobnou výrobu v rozsahu max.

Na polovinu určitě ne. Ty různé moderní systémy jsou sice vývojově drahé, ale výrobní cena velkých sérií je malá. Pokud se to dá do základní výbavy, tak jednotkové náklady na daný prvek výbavy klesnou. Třeba takový tempomat je u moderního auta záležitost za pár stovek - dvě tlačítka, jeden kabel a několik řádků v řídící jednotce stojí pár stovek.

Problém je jen v tom, že automobilka chce vydělat a tak to dá do příplatkové výbavy za 10 tisíc Kč. Rapid je krásná,mladá,štíhlá 17ka. Fluence je taková ošklivka,trochu baculka,ale s lepším srdcem.

Mít doma atraktivní ženu znamená,starat se o ní,vydržovat jí,nechat ji navštěvovat zkrášlovací kůry.. A teď k zůstatkové hodnotě Za to u Škodovky časem zjistíte,že na to aby opět vypadala k světu je nutný zásah plastického chirurga nebo spíš výměna rozvodů a její gelové nehtíky už nejsou takové co bývaly a loupou se interiérové plasty koncernu a tak ji s chutí a dobrou zůstatkovou hodnotou předáte mladšímu jezdci To jsou nejaky pokusy nebo co?

Rence vs stodvaca Už se to řeší i na fóru Renault klubu a je docela možné, že modelový ročník od náběhu prodeje výbavy Techno Feel má upravený stálý převodový poměr. Proč se tak, stalo, těžko říct. Ale zatím nejde o potvrzenou informaci. Rence vs stodvaca Njn uvidí se tak mě je to celkem jedno, jezdí mi to dobře zatim žádná porucha a vzhledově je to pro mě jedno z nejhezčích aut. Škoda jen že při zaplé klima je jízda škubavá po řazení jak to ztratí trochu síly. Rence vs stodvaca Zatím není prokázaný jakýkoliv dopad na spotřebu, proto nikdo nechápe tento krok.

Škubavou jízdu nějak nepozoruju, pravda při delším stání na semaforech a zapnuté klimatizaci je slyšet poměrně časté spínání kompresoru. Daň za poměrnou malé množství chladiva v systému Rence vs stodvaca renault má elektromagnetickou spojku na kompresoru?

I když je tam automatická klima? Rence vs stodvaca Jo tak toto ti upřímně nepovím se stoprocentní jistotou, ale myslím, že má. Tlačím do toho jen plyn a jedna garančka v Rencku. Provoz směšně levný, poruchy žádné. Manželka na něj nedá dopustit, skáče s tím přes pangejty a obrubníky. Ríká tomu Gazela, já zase Koza. Auto topí bez ohledu na mínusové teploty téměř okamžitě. Motor sice drží výkon, ale Pětikvalt točí ve ti a to hučení od motoru je na špunty do uší a mokrej hadr na hlavu.

Ale pohodlíčko to tam je, D1 ku to zvládá velmi slušně. Takže na dálnici brát 1. Jízda má do sportovní daleko, ale auto je při běžné jízdě v zatáčkách jisté. Předjíždět s tím jde. S Rapidem zkušenost nemám, ale když vedle něj Kozu zaparkuji, tak ten rapid vypadá tak nějak ,,chudobně". A to je Flu před fejsliftem, který moc krásy nepobral. A nakonec, Renault ovládání rádia a tempomatu pod volantem je mnohem, mnohem pohodlnější a intuitivnější, než jakékoliv tlačítko na volantu. A vezmu-li v úvahu pořizovací cenu, pak nevidím nic, co by mi mohl Rapid nabídnout, abych mu dal před Fluencem přednost.

Flu 1,6 benzín je dobrá volba, Dvoulitr benzín už v nabídce není. Flu 1,6 benzín je dobrá volba, Já mám 1. Ted jsme jeli z Plzně do Hradce Králové tam i zpět dálnice kmh, není tichý jako 3litr benzín nebo diesel je slyšet že je vytočený ale slušně utlumený. Škoda že fluence nenabízí 1. Flu 1,6 benzín je dobrá volba, Že bych měl páteční motor? V každém případě si utlumenost představuji někde jinde.

Jinak jezdím za cca. Flu 1,6 benzín je dobrá volba, renault má tempomat na volantu, před fl to mělo na páčce? Flu 1,6 benzín je dobrá volba, Sorry, máš pravdu. P to má vzadu na páčce. Flu má tempomat na volantu. Ani na patnáctipalcových kolech škodovka nedosahuje komfortu, který bychom za její cenu očekávali D já se už ničemu nedivím.

Nikoliv, že testovaná Škoda obouvala 15" ;-. A to jen ta nominální stránka. Reálně vůči příjmům ta auta zlevňují mnohem více a třeba ty konkrétně diskutované dnes můžeme zařadit do kategorie "spotřebních" aut, protože v současné situaci už ani náhodou nejde o pochybné uchovatele hodnoty, což ovšem ještě moc nepochopili ti, co se snaží prodávat ojetiny za naprosto ulítlé ceny.

Druhá věc je ta, že dnešní ceníky jsou čistě informativní, a skutečné ceny mohou být výrazně jinde. ZA 2 minuty na internetu zjistíte, že ten Rapid se dá koupit už za a Flu za Takže když se pak na tu reálnou cenu a finální rozdíl podívám při nákupu rodinného auta tzn. Ceny Jenže ty vycházíš z ničím nepodložené premisy, že u Škodovky dostaneš znatelně větší slevu než u Renaultu.

Co tě k tomu vede? Podotýkám bylo to nové, žádná předváděčka. Ceny v tomhle má "tesnav" pravdu a nejde ani tak o to, že dostanete individuální slevu, ale samotní dealeři už inzerují hodně výhodné skladové a předváděcí vozy. Už jsem to tu psal jinde, já byl u Renaultu a skladový Fluence vycházel o cca 20t Kč levněji než ceníkově. Rapidu jsem si vždy smál jak je předražený. Pak jsem ale narazil na předváděčku, která vychází o více než t Kč vůči ceníku výhodněji a tu jsem i nakonec koupil: Ceny Kolik měla ta předváděčka najeto?

Tam může být samozřejmně rozdíl ohromný samozřejmně. Otázka je za kolik v rámci nových aut klidně skladovek, o tom žádná můžeš reálně koupit. Možná jsem měl kliku, možná prostě umím dobře jednat, ale to je prostě fakt. K novému autu gratulace, ať ti dělá radost: No a k těm chybám v testu netestu: To asi nemá cenu komentovat. Kdepak máme někoho z redakce, aby podal vysvětlení? No stejně by napsali, že to byl test SM, a ne jejich Nabuduce si poprosim Octavia vs Mercedes E-classe.

Vyhra oktavka, lebo je drahsia ako E-classe ;-. Tim bych si tak jisty nebyl. Uz s Cckem to bylo tesne [odkaz] Pro mě raději Renault: Škoda za ,- Někdo už to vrací? Škoda za ,- Pre Boha ziveho, tak toto by nemalo uzriet v Škoda za ,- Ta palubka nemá chybu. Tady mi už chybí jen ta oslavná óda od jednoho zkrachovalého bloggera Tam už se tomu smát nedá.

Ve Fresh Ambition už většina lidí nic pohřešovat nebude. Škoda za ,- souhlas právě aktuální ceny fresh ambition jsou ekvivalentní fluence dynamique - tzn vybava vicemene totozna fluence nema v nizsich vybavach alu kola, stavitelny volant ve vsech polohach,kožený paket,hlavový airbagy, zadní senzory, auto klimu atd. Škoda za ,- Jj Renault ma vsude plno lezaku a Skoda nestiha vyrabet A skutecne by mne zajimalo, jake konstrukcni a techniccke zastaralosti kupujici Rapidu najdou, resp.

Ja treba uz ani nevim, jak vypadala palubovka u mych minulych aut, z jakych plastu byly vyplne apod. Každému zájemci Rapidu doporučuji svezení po typické české silnici s povrchem a la ementál a průjezd Prahou včetně tramvajových pásů Ať je to auto sebejaké, tak tak vytřesený jsem nebyl dlouho z ničeho, až mě bolel žaludek a záda V tomhle Fluence pro běžné ježdění autem této kategorie daleko lépe vyhoví, tím nemyslím řezání zatáček s měkkou karoserii liftbacku. A pro ono rodinné použití,je mnohem vhodnější Roomster z vlastní stáje než Rapid.

Pokud by se ještě vyráběla Octavia Tour.. A to je věc, na kterou se celníci velmi rádi dívají. Podívali jsme se na hodinky - bylo Jalo nás podezření, že už asi nikoho v pojišťovně neseženeme. Jak se ukázalo, náš odhad byl správný. A tak nám nezbylo, než volit mezi dvěma zly - pojedeme hned a budeme riskovat, že přes nějaké hranice neprojdeme? Mohli bychom spoléhat na to, že se většinou vykecáme nebo holt někoho podmázneme. Ale jisté to nebylo. Druhá varianta ovšem také nezněla lákavě - ztratíme celkem tři dny čekáním na Godota?

To se nám chtělo ještě méně Nakonec jsme se už skoro odhodlali jet i se zelenou kartou vystavenou na jiné SPZ, když tu mne napadl ještě jeden argument - co když někoho po cestě nabouráme? Sice se nám nic takového nikdy nestalo když nepočítám fakt, že Igor jednou přeštípl při couvání masivní sloup telegrafního vedení, jindy přejel několik zvířat a tak: A riskovat vysokou pokutu nebo dokonce vězení v nějaké roztomilé východoevropské zemi se nám opravdu nechtělo.

A tak jsme se rozhodli jet až v pondělí Naše dovolená se takto smrskla na pouhé dva týdny S novou zelenou kartou v kapse jsme vyrazili směr Slovensko. My jsme se ale nezdržovali a střihli to přes Bratislavu do Komárna a odtamtud do Maďarska. Vzhledem k tomu, že jsme věděli, že v Rumunsku se dá natankovat LPG, rozhodli jsme se, že si nebudeme pořizovat žádné forinty a Maďarsko projedeme na jeden zátah.

A tak jsme i udělali. Projeli jsme touto námi nefavorizovanou tranzitní zemí tak rychle, jak to jen jejich mizerné neplacené silnice dovolovaly. Placené jsme si vyzkoušeli o rok dříve - děkujeme, odejděte V temné půlnoci jsme překročili hranice.

Jak Maďaři, tak Rumuni nás odbavili bez větších průtahů. Vyrazili jsme tedy dovnitř Rumunska, které máme narozdíl od většiny Čechů podstatně raději než Maďarsko a Bulharsko. Naším cílem byla pumpa na okruhu kolem Aradu, kde jsme loni natankovali první rumunský plyn. Jenže v těchto živelnějších zemích ne vždy najdete to, co jste znali z loňska. Stejně tak tomu bylo i s plynem: A protože jsme už byli oba ospalí jak zákon káže, šli jsme spát rovnou na pumpě Říká se, že ráno je moudřejší večera.

V našem případě to platilo rozhodně, i když správná verze by tentokrát zněla: A tak jsme natankovali a Igor opět vyrazil vztříc světlým zítřkům. Čekal ho nejmíň záživný úsek cesty - alespoň pro řidiče. Pro spolujezdce je naopak velmi příjemná, protože se jede zemědělskou krajinou Rumunska, kde se malebné vesničky ruského nebo spíš ukrajinského stylu mísí se zástavbou jiných menšin.

Například město Sibiu a okolí je obýváno početnou něměckou komunitou a architektura, která vznikla spojením karpatského a nordického slohu je hrozně hezká. Nebo spíše - vyjímečná Není to žádný "táčmahál," ale je to pěkné. Myslím - cesta skrz tuto oblast.

Vesnice na vesnici, každá má 9 kilometrů na délku, a člověk si musí dávat pozor na policajty, kteří by si s vámi rádi zahráli "rychlý prachy. Konečně jsme dorazili k průsmyku. V jeho ústí je naše oblíbené "íránské" parkoviště. Říkáme mu tak, protože před lety jsme se tam potkali s jedním íránským kamióňákem, se kterým jsme se zčajovali až do bezvědomí: Na parkovišti jsme si dali pořádně do těla - no, přesněji řečeno, pořádně do žaludku, chvíli jsme lenošili, krmili zbytky toulavé psy a po nějaké době jsem vzal volant já.

Oproti včerejšku, kdy jsem se s autem jen tak "seznamoval" a jel velmi opatrně, se mě zmocnila závodnická nálada. A tak jsem prosvištěl karpatskými zákrutami jako Fitipaldi, předjížděl všechno zleva, zprava, jako urvaný z řetězu. Samozřejmě to nebylo tak strašné, jak to líčím, protože ze zásady nepředjíždím nikde, kam nevidím, ale svižná jízda to teda byla, to zase jo Během krátké doby jsme se tedy vynořili na jihorumunské nížině u Rimnice Valcey a odtamtud jsme dorazili do Pitesti, z něhož vede jediná, asi kilometrů dlouhá, dálnice.

Její konec je na západním cípu Bukurešti. A Bukurešť, jak známo, je bludný kořen, past na řidiče a labyrint takového řádu, že Knóssos byl proti tomu jednopokoják. Jako staří mazáci jsme věděli, kde se dá natankovat před Bukureští plyn. Což jsme také učinili. Na pumpě jsme také činili důležité rozhodnutí - pojedeme SKRZ Bukurešť anebo se navodíme na smrtící tankodrom tj. Věřte mi, že tato volba nebyla jednoduchá.

Mohli jsme si totiž zvolit jen mezi velkým a velmi velkým zlem. Je to způsobeno jednou věcí. Přesněji řečeno - Bukurešť k smrti miluje turisty. Miluje je natolik, že jak nějakého turistu přijme do svého lůna, velmi nerado ho pouští ven. A tak je všude po městě nainstalována spousta propadel, falešných ukazatelů, teleportů, vlčích mlh a bludných kořenů. Věřím, že kdyby člověk neměl dost práce se svým vlastním osudem, a měl se čas rozhlédnout kolem, spatřil by množství aut se zahraničními espézatkami, které by bezcílně bloudily po městě a jejich řidiči by měli propadlé tváře a podivný svit v očích Když se zbavím nadsázky, můžu popsat Bukurešť z motoristického hlediska takto: Bukurešť je strašně rozlehlé město obklopené na periferiích stovkami nevzhledných továren.

Architektura je většinou hrozně nenápaditá a uniformní a díky tomu se člověk nemá čeho chytit. Spousta ulic je tak široká, že by se daly považovat za hlavnější tah. Bohužel, není tomu tak. To, co by u nás svou šířkou odpovídalo městské dopravní tepně, která vás "někam" dovede, je v Bukurešti běžnou "činžákovou" ulicí.

A to je ten největší problém: Tento postup v Bukurešti neplatí. Tam narazíte na širokou cestu, chytíte se jí a ona vás vede dlouho Mezitím sice minete spoustu křižovatek s podobně širokými "magistrálami," ale vy se držíte sveřepě "své" cesty. A ta se táhne a táhne A tak to zkusíte jinou cestou, většinou s totožným výsledkem. A tak to zkoušíte furt dokola, dokud nenarazíte na ukazatele, které většinou obsahují všechna větší Rumunská města. A to je vaše jediná naděje, jak se vyprostit z osidel této rumunské metropole.

To, že ukazatele ukazují všemi směry znamená, že směřují na bukurešťský okruh. To sice není žádné roztomilé "place to live," nicméně je to většinou jediná šance, jak se dostat ven. Nám se projet Bukureští podařilo jen jednou jedinkrát - a to v opačném směru. A to ještě jen díky ukazatelům na Carrefour, které jediné byly správné. Na východě Bukurešti žádný Carrefour není a jak se tam tedy dostanem? Budeme se spoléhat na místní ukazatele, které sem tam chybí, sem tam ukazují opačně a sem tam vás zavedou do ulice, která je právě rozkopaná?

Nebo se máme spolehnout na náhodné chodce, taxikáře, nebo policajty, kteří každý ukáží zaručeně "správným" ale každý jiným směrem?

Ne, v tomto případě by se okruh jevil jako jistota Jenže zase nemá jistotu, ŽE dojede. To, jak se jede po Bukurešťském okruhu si můžete přečíst v cestopisu z roku , který je zde. Takže by člověk přece jen volil jízdu skrz město. Jenže co když to bude jako každý předchozí pokus?

Co když se budeme hodinu mrcasit po městě, kde nám špatný směr bude věrným průvodcem? A potom to stejně vzdáme a necháme se vyvést na okružní horskou dráhu? Argumentů proti každé variantě bylo tolik, že by člověk šel radši pěšky. Ale protože my se vlka nebojíme když si předtím dodáme odvahy: A řeknu vám, byla to jízda snů Viděli jsme čtvrti, které běžný Bukurešťan za svůj život nanavštíví. Jeli jsme cestou, necestou, polem, nepolem, městem neměstem, ani za světla, ani za tmy, ale protože jsme byli oba oblečení, nenarazili jsme na žádnou Chytrou Horákyni nebo horalkyni , která by nám dala klubíčko, které by nás vyvedlo z tohoto zatraceného hmphrrrrrf města.

Co se nám ale povedlo bylo to, že jsme se nakonec navodili na počáteční bod, odkud jsme vyrazili. Jak k tomu došlo? Inu, jedem, jedem, jedem a najednou říkám Igorovi: Uvidíš, na výjezdu bude ta velká díra, do které jsme málem zahučeli!

Tenhle neon už jsem taky viděl! Místo, abychom se blížili k místu, kde jsme ztratili ukazatele, jsme se vynořili Takže jsme nejezdili v kruzích, nýbrž jsme jeli asi tak půl hodiny v protisměru a vrátili se na začátek.

Začalo nás to zajímat. Ten je samozřejmě pro, jelikož neřídil. A tak do toho jdeme s plnou vervou. Na NÁS si jen tak něco nepřijde Dokonce dnes, a to dvakrát! A tak jsme se vydali zpátky do panoptika lásky a hrůz. Daleko obezřetněji jsme se koukali po ukazatelích.

To, že jedeme správně jsem poznal například podle toho, že tetokrát jsme zahučeli do té díry v tunelu. V tomto směru opravdu byla: A světe div se, po asi půlhodinové jízdě, kdy jsme několik křižovatek museli střelit vyloženě naslepo, jsme navzdory pochybnostem a uzávěrkám dorazili k výpadovce na město Urziczeni, které leží směrem na východ. Dotankovali jsme půl nádrže, kterou jsme spálili při hledání cesty v kupce sena, a na vhodném místě jsme zaparkovali.

Vypotácel jsem se od volantu jako opilý. Jednu věc jsem zde ještě nezdůraznil - Bukurešť je sice rumunské město, ale stav silnic, jízdní styl řidičů a dopravní značení z něj dělají molotovův koktejl moskva-damašek-oděsa.

A tak jsem měl dost K moři jsme dorazili další den něco po poledni. Zaparkovali jsme na pláži ve Vama Veche, pár metrů od bulharských hranic. Co však nebylo "jako vždycky," byli lidé Přesněji řečeno - nebyli lidé. Nikde nebylo vidět živáčka, všechny bary, slaměné hospůdky a obchody byly beznadějně zavřené a opuštěné.

A když jsme vylezli ven, pochopili jsme, že s koncem sezóny je to tu míněno vážně. Vítr jak prase, zima, kosa a klemra baltických rozměrů. Přece se chceme koupat v moři! Aspoň voda bude snad teplá Noha, kterou jsem vodu zkoušel, mi málem zmodrala. Můžu vám říct, že se mně zmocnil velký smutek. K moři mám sice nevýslovně vroucí vztah - ale ten mi vodu neohřeje: Ani Igor se netvářil, že se mu do vody chce - jen se trochu namočil, a hned začal pištět jako morče. Vypadalo to, že naše koupání je ohroženo Nakonec jsem do vody vběhl sprinterskou rychlostí - aby mi nestihly stuhnout nohy, a já bych byl ponořený jen do půl těla: Skotské střiky jsou proti tomu termální koupel.

Nicméně jsem zatnul zuby vlastně už byly - zimou a začal jsem plavat. Igor se nenechal zahanbit a taky se šel schladit. A tak jsme tam pár minut plavali a tvářili se, že je to vlastně fajn.

Nakonec jsme se dohodli, že vylezem ven - ne že by nám byla zima, ale měli jsme hlad Venku z moře nebylo o nic lépe Příjemný severák nás přijemně zchlazoval, kdybychom byli po pobytu v moři moc rozpálení Co vám budu vykládat, láska k moři nakonec zvítězila, a když jsem šli do vody potřetí a počtvrté, od rodilého eskymáka by nás nikdo nerozeznal K večeru, když jsme se vyvalovali v autě a četli knížky, k nám strčil hlavu nějaký chlápek a anglicky spustil: Nicméně cizinec, který by poznal T?

To teda klobouk dolů Dal jsem se s ním do řeči a ukázalo se, že ten člověk by z fleku mohl dělat v kopřivnickém muzeu. Jeho znalost veteránů a Tater obzvláště byla ohromující. Na jeho angličtině mi však něco nesedělo.

Místní lidé mluví anglicky přece jen s jiným přízvukem. Ten jeho mi připomíná spíše To však byla velká chyba Tedy, ne že bych se netrefil, byl to opravdu Němec. Jenže Němec, který tu pracoval a viditelně byl osamělý.

Jenže po nějaké delší době už začal být docela obtížný. Já se rád seznamuji se zajímavými lidmi. Dokonce jsem ochoten podstoupit i nějakou oběť, když vím, že to někoho potěší. Co ale nemám rád, jsou monologisté. Lidé, kteří dostanou příležitost promluvit jen málokdy nebo s málokým , ale když otevřou pusu, jsou jako probořené stavidlo To se dá vydžet chvíli, ale když vás někdo využívá jen jako posluchače pro své teorie, omrzí vás to a pak už jen uvažujete o tom, jak z dané situace vybruslit, abyste onoho žvanila moc neranili A tak jsem zpočátku naslouchal se zájmem, poté ze slušnosti, poté už jsem se už pokrytecky přetvařoval a nakonec jsem našemu milému návštěvníkovi sdělil, že si ještě chceme odpočinout a že už by měl jít.

Zkrátka a dobře, držel se nás jako přischlý pomeranč. Odešel, až když jsme mu opravdu důrazně dali najevo, že už se s ním nechceme bavit. Setmělo se a vyšly hvězdy. Obloha byla čistá a tak byly vidět milióny světélek, mlhoviny a kdovíjaké další útvary. Všude bylo božské ticho, do kterého šumělo jen moře.

A tak jsem tam ležel vyvalený na přední kapotě auta a po těle mně mrazilo, jak to bylo úžasné. Druhý den byl ve zanmení profesionálního lenošení - které už jsme na tomto kousku pláže dovedli k dokonalosti. Válení na dece, čtení knih, plavání v moři a pojídání rumuské veky s jejich tučným mlékem. Naše návštěva Vama Veky jak jsme ji překřtili byla vlastně stejně vydařená, jako ty ostatní.

K večeru jsme se rozhodli jet dál. Ale protože nám zbylo moc rumunských peněz, museli jsme je jít vyměnit do směnárny. Ta nejbližší je ale v asi 10 km vzdálené Mangalii. A tak jsme si sbalili věci a Otočil jsem se, a proti mně stál nefalšovaný britský aristokrat oblečený jako nefalšovaný britský turista.

Zeptal jsem se toho dobrého muže, čím mu můžeme pomoci. A jeho otázka zněla - věřte nebo nevěřte - "Kde je tu nejbližší směnárna? Angličana to evidentně zklamalo. Byl to sice pěší turista každým coulem, to jo, ale právě přišel z Bulharska a na hranici nenašel směnárnu. A pak se vracíme zpět sem - přesněji řečeno - pokračujeme do Bulharska. Pokud někdo překročí hranice dvou cizích států, smrdí korunou nebo spíš librou a hned mu tam někdo navíc ještě další cizinec nabídne, že ho sveze do směnárny a zpět, buď je to jasná bouda, nebo neuvěřitelná náhoda.

Tentokrát bylo b správně - byla to neuvěřitelná náhoda. Angličan si nás chvíli nedůvěřivě prohlížel, ale nakonec se rozhodl, že to riskne.

A tak si nasednul i s batohem k nám do auta a my jsme vyrazili směr Mangalia. Tenhle cizinec nevěděl, co je to za auto, kterým se veze, ale aby si ukrátil dlouhou chvíli, tak se zeptal.

A tak jsem mu podal nacvičenou stručnou charakteristiku. Jako typický Brit sice nevěděl, kde leží Česko, ale na druhou stranu musím uznat, že tenhle se tomu alespoň snaží přijít na kloub. Rovněž nikdy neslyšel o Tatře. A pak jsem si ještě neodpustil dovětek: Anglán se rozhlédl kolem sebe.

Zastaralý interiér z roku a námi vytvořený bordýlek bil do očí Nicméně o kus dál jsem opravdu zastavil u směnárny. Jenže - byla zavřená. A tak jsme se vrátili k té první. Měnit jsem začal já.

Podsunul jsem místní babizně svazek rumunských peněz a chtěl jsem zpět eura. Problém byl v tom, že jich baba neměla dost - mohla mi vrátit jen 20 eur a já jich potřeboval A jiná směnárna už tu nebyla Vysvětlil jsem mu situaci a zeptal se ho, jestli on prodáva eura, že by mohl vyměnit první on a já bych si je od babky pak koupil.

Vzápětí mě zklamal a potěšil zároveň. Když vám to pomůže, rád to pro vás udělám. Měl jsem z toho radost, ale zdůraznil jsem mu, že kdyby to pro něho mělo znamenat nějaký problém, může si klidně vyměnit libry. Ale problém to pro něj nebyl. Vyměnil s babkou eura za lei a já jsem zase odevzdal svoje lei a koupil eura. To, co se stalo, byl učebnicový příklad toho, že dobro se vyplácí. A jak já, tak anglán jsme z toho měli dobrý pocit, protoze jsme si vzajemne pomohli. Sice to pro nikoho nebyla ujma, ale svymi ciny jsme si vzajemne prospeli.

Abyste si nemysleli, že jsem zbytečně sentimentální, tak dodávám, že jsem si dobře vědom, že často jsou takové případy opravdu jen učebnicové a do reálného života se neporomítnou Když jsme vylezli ven, tak se mě anglán zeptal, kde si může nakoupit. Naštěstí jsme s Igorem znali obchůdek se zbožím hodně smíšeným a tam jsme anglána dovedli. Ten si nakoupil hromadu všeho možného a s tím jsme ho odvezli zpět k moři. Když jsme se otáčeli, viděli jsme, že se k němu blíží ten německý kecal ze včerejška.

Ale to už nebyl náš problém.. Prechod mezi Bulharskem a Tureckem je v horach. V plnem lete to nebylo moc poznat, ale v zari kolem treti hodiny ranni mrzne az prasti. To jsme poznali, kdyz jsme si kousek za hranicemi delali caj. Pod nohami nam totiz krupal nefalsovany led. Kdyz jsme vjeli do prvniho vetsiho mesta tusim, ze se jmenuje Kirklareli , opet jsme si potvrdili, ze Turecko je prekvapive, prekvapive a jeste jednou prekvapive mnohokrat civilizovanejsi nez zbytek jihovyhchodni Evropy dohromady.

Ciste ulice, precizne postavene domy, zamkova dlazba v pesi zone, no proste div Sice jsme v Turecku byli uz potreti, ale pokazde nevychazime z udivu, ze nas pozitivni dojem z one zeme je spravny Prenocovali jsme na dalnicnim odpocivadle a zamirili k Istanbulu. Tam jsme meli vyhlidnuty jeden specialni objekt - muzeum valecnehoh umeni.

Protoze jsme uz v Istanbulu byli autem asi 3krat, nemeli jsme obavy, ze zabloudime. Cestu do centra jsme znali dobre. A opravdu verim, ze bychom tam trefili, kdybych neprehledl prvni odbocku, kterou se musi sjet z dalnice.

Na druhou stranu se mi podarilo vjet do takovych casti Istanbulu, kam se turiste bezne nedostanou. Jeli jsme skrz prumyslove zony Octli jsme se i na vojenske zakladne, kde nas, stejne jako minuly rok peclive zkontrolovali, ale jinak nedelali problemy. Videli jsme Bospor z kopcu, kam bychom se jinak nedostali.

Vjeli jsme do nefalšované istanbulské megatržnice, kam cizincova noha nevstoupila, jeli jsme mrakodrapovou čtvrtí, která vypadala jako někde v Shanghai a tak dál Musím se přiznat, že všechna tato kuriózní a ukrytá místa jsme navštívili pouhopouhou náhodou a blouděním. Ostatně - to je dost často naším osudem. A musím přiznat, že právě toto miluju - člověk zabloudí a zažije něco úžasného. Je pravda, že už párkrát jsem vlezl do míst, odkud jsem se horkotěžko dostával se zdravou kůží, ale i to k tomu patří ale obejdu se bez toho, to jo.

Cesta do centra nám trvala dlouho. Naštěstí jsme se napumpovali pravým tureckým mlékem v malém krámku jedné z čtvrtí, kde jsme bloudili. A protože platí zákon zachování tekutin, dobře, že to opuštěné nádraží bylo opuštěné Věřte mi, že když si hlavou promítám výjevy, které jsme měli možnost vidět, žasnu jako tenkrát. I poté, co jsme se dostali do známých míst, byla cesta k muzeu války trnitá.

Proplétal jsem se městským provozem jako úhoř a po několika přetlačovaných s místními autobusáky jsme se dostali na Galatský poloostrov, na němž muzeum stojí. Zaparkovali jsme poučení z předloňska na placeném parkovišti přímo u přístavu. A odtamtud jsme šlapali pěšky. A bylo to docela dost do kopce. Vlatně - hodně do kopce. Vzpoměl jsem si na knížku "Pád Cařihradu" od Waltariho, kde je popsáno, kterak sultán Mehmed Dobyvatel přetáhl přes galatské kopce flotilu galér.

Pokud to bylo přes ten kopec, kterým jsme se prokousávali my, pak lituju jeho otroky My sle žádné lodi netáhli, a tak jsme stoupali svižně jako křepelky. Den se už totiž překlopil do své druhé půlky a my nevěděli, kdy se muzeum zavírá. A hlavně jsme měli jen velmi orientační mapku, na které se psalo, že je to kdesi poblíž hotelu tuším Hilton.

Hotelů jsme po cestě viděli dost. Nakonec jsme našli i Hilton, ale muzeum nikde. Tedy - něco, co vypadalo jako muzeum, nakonec bylo oblastní velitelství turecké armády.

A zase jsme tam vlezli. Já ani nevím, čím nás turecké armádní stavby tolik přitahují, ale lezeme do nich jako vejce vejci: Když nás pustili, bylo už hodně odpoledne.

To, že jsme si jej ještě spletli s vojenským hotelem, který je už opravdu vedle, už ani nerozmazávám V muzeu jsme si zaplatili vstupenky za sebe a za foťák a šli jsme dovnitř. A řeknu vám, stálo to za to Přenádherné expozice zbraní všeho od raného středověku až po současnost. Sbírky mečů, štítů, dýk, rapírů, zdobených příleb, koňských postrojů, válečných stanů atakdál To vše doplněné o starodávné turecké obrazy, no paráda. Při prohlížení vystavených exponátů a pročítání komentářů jsem si uvědomil, jak ošemetná věc je historie.

V době, kdy Evropa sotva dýchala a odrážela fatální turecké válečné nájezdy, prožívali Turci své šťastné časy. A tak událost, která je pro nás v dějinách potupnou porážkou, byla v muzeu oslavována jako slavné vítězství. Věřte, měl jsem z toho smíšené pocity. Dívat se na oslavu něčeho, co nás málem vygumovalo z mapy světa. Možná přeháním, ale nezapoměňte, že Turci dvakrát skoro dobyli Vídeň.

A kdoví, jak by se jim poté, co by tato bašta padla, svárlivé evropské státy postavily? Třeba bychom dopadli, jako slavná a bohatá říše východořímská - neboli Byzanc, ze které zbyl jen Istanbul turecký Možná by stálo za to, přečíst si dějiny nějakého dříve nepřátelského státu.

A tam bychom jsme se třeba dozvěděli, kterak Rudolf Habsburský slavně zvítězil nad proradným a úskočným ne-li rovnou teroristickým Přemyslem-Otakarem druhým. V arabských dějinách možná stojí, že od roku barbarské evropské hordy drancovaly a plenily celý blízký východ.

A pro nás jsou to slavné křížové výpravy za čest, slávu a kdovíco Co se ale snažím říci, je to, že opravdu platí to, že dějiny jsou hodně jednostranná záležitost. Alespoň tak, jak jsou učeny ve školách a předkládána médii.

Ale zpět do muzea. Turci se rozhodně neomezili jen na své zbraně. Spíš bych řekl, že poměr evropských zbraní vůči tureckým byl vyvážený. Inu, jak se říká - poznej svého nepřítele A že Turci byli nejvážnějším nepřítelem křesťanské Evropy, o tom asi nemůže být pochyb. Asi po třech hodinách, kdy jsme si mysleli, že už jsme všechno viděli, k nám přišel zřízenec a sdělil, že muzeum zavírá. A vyvedl nás ven. Přesněji řečeno, VEDL nás ven.

Poté, co jsme po muzeu šlapali poctivé tři hodiny, nás lapil a táhl nás přes další expozice dobrých 15 minut!

A musím dodat, že velice svižným krokem. Takže podle mého odhadu jsme viděli tak slabou polovinu. No, i na tu druhou snad někdy v budoucnu dojde Pokud kdy pojedete do Istanbulu a přestane vás bavit koukat na Modrou mešitu, zajděte si do muzea válečných umění, fakt to stojí za to. Ostatně, podívejte se na fotky. Zamířili jsme tedy zpět do přístavu. Po cestě jsme navštívili příjemnou hospůdku, kde jsme se mohli dívat na vysílání turecké televize.

Zrovna tam běželo "Turk-re-mi" a co se musí uznat je to, že když se mladé turecké dívky jemně nalíčí, tak jsou až nebezpečně krásné. A to já jsem vybíravý člověk: Když jsme dorazili k autu, zjistili jsme, že se nám z Galaty nechce.

A tak jsme si sedli do pobřežní čajovny a odtamtud si vychutnávali pohled na bývalou Konstantinopol. Při pohledu na siluety na druhém břehu jsem uvažoval, co se asi sultánu Mehmedovi honilo hlavou v době, kdy zdálky pozoroval Hagiu Sofiu, u níž tehdy ještě nestály minarety. V době, kdy město z posledních sil vzdorovalo statisícové přesile mohamedánů s marnou nadějí, že jím přijde na pomoc papežské loďstvo, které nikdy nebylo ani postaveno Když jsme se nabažili pohledu z dálky, byl čas se přiblížit.

Autem to však bylo docela oklikou, proč to nevzít přímo? V přistavu už jsme byli A tak jsme se vyptávali, kde se dalo, ale nakonec se nám nepodařilo od nikoho zjistit, jak se dostat tam a zpět. Tam bychom jeli lodním busem, ale zpátky končily linky asi v 11 večer a to na nás bylo moc brzo.

A tak jsme si přece jen vzali auto. Některé uličky v centru Istanbulu jsme už znali takřka důvěrně. A tak jsme se propletli místními jednosměrkami a vynořili se za palácem Topkapi na náměstí mezi Hagiou Sofiu a Modrou mešitou.

A odtamtud vede jedna nanápadná ulička k malému placenému parkovišti přímo ve srdci města. Protože tentorkát jsme s sebou měli peněz jako šlupek, mohli jsme si zahrát na správné turisty. Tedy - ne, že bychom si chtěli na něco hrát, ale kolem bylo tolik lákadel Ale užili jsme si to Když jsme ukojili naše gurmánské a nákupní touhy, pokračovali jsme v užívání si místní atmosféry.

Už ani nevím, kolik hodin jsme ještě zevlovali místními uličkami, kolikrát jsme obcházeli park mezi Modrou mešitou a Hagiou Sofiou. To byla hlavně moje specialita - chodil jsem a chodil, vychutnával si pohledy z různých míst a hltal očima tu nasvětlenou krásu. Kdybyste jen věděli, jak se to tam hodilo Když mne Igor skoro násilím z náměstí odtáhl, bylo už hooodně pozdě.

Ale v Istanbulu noc jen tak nekončí Už jsme byli z doslechu francouzského divadla, když tu jsme zaslechli podmanivé tóny bubnu a flétny.

Dorazili jsme právě včas. Derviš stál na místě a zatím se jen "rozehříval" tj. A pak se začal pomalu otáčet. Nejdříva jen zlehounka a pozvolnu, ale pak začaly být jeho otáčky rychlejší a rychlejší, plášť na něm začal vlát jako zběsilý a hudba byla rychlejší a rychlejší Jestli se dostal do tranzu, nevím. Jestli to byl skutečný derviš, nebo jen profík, živící se jako turistická atrakce, také nevím, i když bych se klonil spíše k tomu druhému.

Co však vím jistě, je to, že já na jeho místě bych byl v tranzu určitě. Tranzu, který by byl podobný stavu po vypumpování žaludku, až na to, že bych k tomu nepotřeboval ani tu pumpu Nevím, zda se toho, co předváděl, dá dosáhnout cíleným tréninkem, ale je jisté, že NASA při hledání kosmonautů přehlíží očividné talenty.

Vždyť ten chlap by dokázal sníst bramborový salát v centrifuze Odteď jsme neměli jasnou představu, kam pojedeme. Rámcově jsme tak tušili, že by to mělo být na jih, abychom se dostali k moři. A já pak měl představu ještě o jednom místě, které bych chtěl vidět - Kapadokii. V průvodci o Turecku se píše, že "Kapadokie je přírodní zázrak ve srdci Turecka, ve kterém našli svůj úkryt první křesťané. Jenže kniha popisuje velmi nejasně, kde se ona oblast nachází. Ono - srdce Turecka je dost široký pojem, stejně jako srdce Evropy.

Toto přízvisko si kromě nás nárokují i Rakušané, a jednou jsem ho zahlédl i v západní části Německa Ale odbíhám od tématu. Takže - v knize je nasáno spousta pojmů, které jsou s Kapadokií spojené. Jenže žádné jsme nenašli na mapě. O kapitolu později se píše o městech Aksaray a Konya - a píše se, že jsou od Kapadokie jen nedaleko. A tak si stanovujeme průsečík mezi těmito městy - je to asi km pod Ankarou.

A tak se vlastně vydáváme na jih cestou, kterou jsme se o rok dříve vraceli z arábie Nicméně, přesnou představu o tom, kam vlastně jedeme, zatím nemáme. Rozhodnout, kam pojedeme, bylo na mně. Igor řídil, a já navigoval. A můžu říct, že jsem se svého úkolu zhostil se ctí: A když se mne Igor čas od času zeptal, jestli jsem to už našel na mapě, bohorovně jsem ho odkazoval do patřičných míst K večeru už šlo do tuhého, dálnici jsme dávno opustili a začal se nebezpečně blížit bod rozhodnutí - zda odbočit doleva či doprava.

Ve mně se probudilo černé svědomí, které do té doby spalo spokojeným spánkem nespravedlivých, a tak jsem požádal Igora o to, aby zastavil. Pak jsem mu vrazil do ruky průvodce a řekl: Než jsem našel jedno z nich, uplynulo asi čtvrt hodiny.

Sláva, máme to, jedeme doleva, blíže k městu Aksaray! A z Aksaray pak na Sereflikoschisar nebo jak se to jmenovalo: No, tak jsme to konečně našli, když jsme si s tím dali potřebnou práci Těsně před setměním jsme dojeli ke skořicovým horám, které jsem tak pojmenoval díky jejich barvě. Vaříme si konzervované a dehydrované pochoutky a debužírujeme, až hrůza. Zkouším samospouští zachytit západ slunce do vysychajícího jezera Jak se schovalo slunce, klesla teplota skoro k nule.

Trička už nestačily, bylo třeba bund a dek, koukněte se na fotku: Za tmy jsme dojeli ještě k předměstí Nevsehiru a tam se ukládáme k spánku. Uprostřed noci mě vzbudí pocit, který jsem na předcházejících výletech už hezky dlouho nezažil - chlad.

Přesněji řečeno - pěkná zima. Chvíli jsem se to snažil vydržet, ale nakonec mi byla taková kosa, že jsem se musel vykutlat ze spacáku a hodit na sebe ještě jednu deku. A skutečně to bylo třeba - vlhkost na trávě okolo auta byla zmrzlá V Nevsehiru jsme museli vyřešit problém s penězi.

V Istanbulu jsme totiž utratili podstatnou část turecké měny a nám zbyly jen eura. Teda - když nepočítám těch pár miliónů tureckých lir, které jsem měl v peněžence, ale to bylo sotva na zmrzlinu Potíž byla v tom, že byla neděle. A v neděli člověk v Turecku nevymění ani prd. Tedy, pokud není ve městě, kde je čilý turistický ruch.

A tady už bylo, bohužel, po sezóně. A tak nebyly otevřené směnárny, a díky neděli ani banky. Prochodili jsme sice město křížem krážem, ale nic. A najednou mne napadla spásná myšlenka - bankomat!

Je sice pravda, že jsme před odjezdem kompletně vytunelovali všechna konta, ale mně na jednom ještě něco málo zbylo. A tak jsem si musel najít jen vhodný bankomat. A když jsem ho našel Takto vybaveni jsme zamířili do místních tajemných údolí. Nejdřív jsme navštívili křesťanské skalní "hrady. Mrkněte na fotky, hovoří samy za sebe Při návštěvě jednoho z údolí jsme si všimli dalšího slova, které máme s turečtinou příbuzné kromě notoricky známého tureckého slova "čaj," které neznamená nic jiného než Vjeli jsme do údolí, ve které byly těsně za sebou dvě značky: A pár desítek metrů jsme vjeli do údolí, jež se jmenuje Varování jsme si vzali k srdci a pozorně se dívali, zdali nám před autem nepřebíhají želvy vzpomněl jsem si na vtip "frrr frrr a želvy jsou v prčicích": Ostatně, jet rychle by byl hřích.

V údolí Želve u veničky Paša Bagi se nachází další zajímavý úkaz: Ale vypadalo to dobře Autem jsme vyšplhali i nahoru na plošinu, odkud je na celou Kapadokii nádherný výhled.

A tam jsme popíjeli čaj a čuměli do blba V jednom místním krámku nabízeli zajímavou orientální vestu, která se Igorovi na první pohled zalíbila.

Mně se taky docela líbila, ale není to až tak můj styl A tak jsem byl lepší kandidát na smlouvání o cenu smlouvat se daří jen do té doby, než něco opravdu chcete. Snažil jsem se, abych dal najevo okázalý nezájem. A čelist klesla mně Tak tohle jsem nečekal. Zapomněl jsem na veškeré sebeovládání a šokovaně jsem se podíval do trhovci do očí, zdali si ze mně netroupí šoufky.

Asi dvě vteřiny mi trvalo, než jsem se z toho šoku vzpamatoval. Během té doby ve mne mohl ten zkušený handlíř číst, jako v otevřené knize Když jsem se konečně ovládnul, vzpomněl jsem si, že mojí zásadou je nebrat první cenu. A koneckonců, co by to bylo za nákup, kde by si člověk alespoň trošičku "nezasmlouval? Ale vnitřeně jsem byl potvrzen o opaku. Vždyť Turci vždycky nejdřív nasadí přemrštěnou cenu, ze které se po půlhodině handrkování dá udělat cena přijatelná.

Proboha, vždyť já očekával, že řekne tak 40 miliónů asi tak Kč. A on si řekne 8x méně! Teda, ne že by mi ta cena nevyhovovala, ale jsem dobře pamětliv Murphyho zákona: Tohle se mi všechno hodilo hlavou, když jsem mu říkal onu nehoráznost, že 5 miliónů je příliš moc. Ale nemohl jsem si pomoci: Trhovec se na mne zvláštně podíval a řekl: Jen jsem to zkusil A tak jsme mu dali 5 miliónů, šťastný Igor si vzal vestu jejíž cenu jsem tak brilantně usmlouval: V Kapadokii jsme pobyli celý den.

Užívali jsme si nádherných výhledů, které nebyly rušeny mraky turistů. A teď už jsme nechtěli vidět nic jiného než moře. To bylo ale ještě hodně daleko, asi ještě kiláků přes hory.

Celou cestu jsem zvládnul přes noc. Silnice byly docela prázdné a tak naše Tatra svištěla plynule a ukusovala jedn kilometr za druhý. Když jsme vyjeli z města Konya, začala cesta prudce stoupat. Po nějaké době jsme vjeli už asi do tisícíté pravotočivé zatáčky a v tom jsme to uviděli Konya je více než miliónové město.

Na západní straně města se tyčí k obloze hory, na jedné z nichž jsme právě stáli. Říkám "stáli" a ne "jeli," protože to, co jsme viděli, bralo dech Noční město jsme měli jako na dlani a byla to nádhera. Milióny různobarevných světel svítily a blikaly pod námi a nám jen oči přecházely. Bohužel náš digitální foťák nevyplodil nic jiného než rozmazanou mlhovinu, ale asi by fotka z tohoto místa nedokázala vypovědět, jakou atmosféru ono místo mělo.

Turci moc dobře věděli, proč tam nahoře udělali odpočívadlo Víte, já jsem městský člověk a na zářivky, lampy a neóny jsem zvyklý. Ale tohle byl výhled shora na CELÉ město a v ovzduší nebylo ani smítko inverze.

A z té výšky to prostě bylo NĚCO. Zajímalo by mne, jestli výhled na noční San Francisco budí podobný dojem. Já si myslím, že ano, možná dokonce i několikrát lepší, ale zatím jsem ho neviděl. K moři to však byl ještě pořádný kus cesty a tak jsem po chvíli zase šlápnul do pedálů. A cesta se klikatila Vynořili jsme se u pobřeží přesně na půl cesty mezi Alanyí a Antalyí, což jsou známá turistická střediska. To ale není "náš kšeft" a tak jsme v jednom malém městečku odbočili směrem k pobřeží.

Propletli jsme se labyrintem uliček a parčíků a dojeli jsme až na pláž, kde již parkovalo několik aut. Odpověď se záhy dostavila Sotva jsem ujel pár metrů, propadl jsem se s autem do písku, jako horký nůž do másla. A Tatra, když se zahrabe do písku, sama nevyjede To poznal i majitel nedalekého stánku, který k nám se svými dvěma syny zaběhl a pomohli nám ven.

Samozřejmě nám hned nabídli lehátka s pitím. Rození obchodníci se prostě nezapřou. Normálně plážujeme nadivoko a neplatíme nikomu nic. V tomto případě jsme však udělali výjimku - ten dobrý člověk nám pomohl, tak proč mu neudělat počinek? A tak jsme si zaplatili lehátka a šli se vyvalovat. Předtím jsme se samozřejmě nahrnuli do moře. A tohle už bylo skutečné MOŘE. Vlny, slanost, teplota akorát, slunce příjemně svítilo, příjemný větřík, no prostě balzám na tělo i na duši Druhý den jsme se rozhodli, že se podíváme k té malé bójce s malou tureckou vlajkou, která byla nedaleko od břehu.

Jak už se nám občas stává, ne všechny naše nápady jsou ty nejlepší Z pojmu "nedaleko" se vyklubala více než dvouhodinová plavba a to jen směrem tam. Už kdysi jsme zažili hodně dlouhou plavbu směrem k vraku v rumunském Vama Veche. I tehdy se zdálo, že je to záležitost na půl hodiny tam a půl hodiny zpět.

I tehdy jsme se spletli. Já mám moře k smrti rád, to jo, ale považoval jsem to jen za takový řečnický obrat. Ale v jednom okamžiku nechybělo moc a bylo po mně. A nebylo by to úbytkem sil. Těch jsem měl kupodivu na rozdávání, moje tělo mělo radost, že si může po nějaké době kdy jsem kvůli zlomeným loktům nemohl dělat nic zase zasportovat.

Zato Igor vypadal, že má dost. Nejraději by se vrátil, ale od břehu jsme byli pořádně daleko a vypadalo to, že cesta zpátky bude delší, než k bójce, které by se člověk mohl aspoň chytit. A tak se Igor o nějaký ten kus opozdil. Já jsem zvolnil tempo, abych mu neutekl, ale i tak jsem byl nějaký kus před ním.

Sem tam jsem si pochopitelně zkusil pár temp trochu agresivnějšího plavání, abych se vyřádil. A tehdy se to stalo. Plaval jsem svou verzi motýlka, když tu jsem se rukama a trupem dotkl něčeho odporně slizského a lepkavého. Protože jsem měl při těchto tempech zavřené oči, lekl jsem se víc než slušně. Celým tělem mi projel záchvěv odporu a leknutí a já reflexivně nabral "zpětný chod. Jenže, ta slizská věc byla zapomenutá ukotvená rybářská síť. A tím, jak jsem vykopnul nohy před sebe, se mi zachytily do sítě a já putoval pod hladinu.

Díky bohu mám ten dar, že v průserových situacích jednám s chladnou hlavou - na šok a úlek věnuji jen tak dvě vteřiny. A tak jsem se v síti zmítal jen pár okamžiků, než jsem stihnul přijít na to, kudy se vyháknout. A pak jsem se šel nadechnout Bohužel, během té doby, než jsem dostal paniku pod kontrolu, jsem si jedním se škubnutí přivodil křeč do levé nohy.

Zadní sval stehenní byl až po bederní páteř stažený jak péro. Byl to jeden z těch blbých okamžiků, kdy panika může narůstat exponenciálně, pokud ji včas nezdusíte Naštěstí se mi podařilo zabránit, aby se křeč rozšířila a podařilo se mi rychle uvolnit i nohu. Zatím, co jsem zhluboka dýchal a relaxoval svaly po celém těle, přiblížil se Igor.

Když viděl, že vypadám strhaněji než on, začal se pochopitelně vyptávat, co se stalo. Jen pár slovy jsem mu vylíčil, že jsem se málem celý zamotal do sítě. Pak jsme ji opatrně obepluli. Bóje se pořád "přibližovala" a přesto byla pořád daleko. A tak jsme plavali, plavali Navíc jsem musel s levou nohou "kopat" velmi opatrně. Co vám budu vyprávět, cesta k bóji byla nekonečná.

Po nějaké době se ukázalo, proč. Nebyla to totiž bóje. Přesněji řečeno - ostrůvek, ale dost velký na to, aby na něm zaparkovaly tři nákladáky vedle sebe. V klidu by se jí přikryli dva lidi.

A byla zavěšená na asi 5 metrů vysoké tyči Já bych se bil Potřebovali jsme si odpočinout. Asi po hodině, kdy už jsme začínali mít spálená záda, jsme byli opět fit. A když jsme to zvládli sem, zvládneme to i zpět hlavně, když se vyhneme sítím. A taky že jo. Na břehu jsme snědli prádelní koš konzerv a zapili to několik litry tekutin. Chvíli jsme lenošili a pak Když vezmu v úvahu, že jsme asi tak hodinu seděli na ostrově, vychází nám docela slušný čas U moře bylo krásně.

Na to, že byl konec září, že v Česku bylo sychravo a po cestě sem tam mrzlo, byla turecká riviéra pravou oázou slunce, báječného moře a výtečné kuchyně. Tím nemyslím naše kostelecké uzeniny, nýbrž turecké kebaby, kuřata, jogurty a jiné pochutiny, jichž jsme si dopřávali do sytosti.

Jednoho rána se nám pod autem zabydlel párek opuštěných štěňat. To už jsme pochopitelně stáli na "neplacené" části pláže. Na osamocená hladová štěňata byl útrpný pohled, a tak i takoví tvrďáci, jako jsme my: Dělili jsme se s nimi o konzervy a o vodu a poskytovali ochranu před žhavým sluncem.

A to toulavým psům většinou moc příležitosti ke "sblížení" nedáváme. Jenže když tohle byly ještě štěňáci Dalšího večera se nám dokonce podařilo najít jim nové pečovatele. Nebo lépe - pečovatelky. Poblíž nás se zabydlely dvě starší Němky, které s sebou měly tři podobné oříšky.

Ti pochopitelně "naše" štěnata neomylně vyčenichali. Němky byly evidentně ženy se širokým srdcem, protože se nad štěňaty nejen rozplývaly "daß ist so süß! Po chvíli to nevydržely a přišly se zeptat, jestli jsou ti psíci naši. Protože opak byl pravdou což jsme nijak nezastírali , Němky radostně štěnata zabavily a začaly je nakládat do auta.

Tenhle si to sice vysvětloval všelijak, ale budíž. Roku zavádí plnění vody do skleněných láhví, které jsou polepovány tištěnými papírovými etiketami se symbolem červeného lva a vyváženy do celého světa. Flu 1,6 benzín je dobrá volba, Dvoulitr benzín už v nabídce není. A pak jsem si ještě neodpustil dovětek: Děkuju, točím, celníkovi říkám, že offroad a jedu na hlavní v pohodě k hranicím. Jsem ráda, že jsme na tohle místo dorazili teď. PRSATKY SEX V LATEXU

CESKE PORNOHVEZDY ZA KACKU SVLIKACKU