Ariel masaze ruka v kunde

ariel masaze ruka v kunde

Vlastně tyto řádky píšu až ve čtvrtek. A těch řádků ani nebude moc. Tak ne, tak ještě kousek, ale stejně fakt se nic moc nedělo. V práci jsem byl, doma jsem byl, ve městě jsem taky byl. U máti jsme byli. A pak jsme šli spát. A Ťapina se klepala v koutku, protože se pálily čarodějnice. Jenže když já nic lepšího, než je čarodějnice, nemám.

Kdybych si ju spálil, vařil bych si sám. A to by se mi líbilo ještě míň, než mít tu čarodějnici doma. Ne ne, z tradic nebude tentokrát nic. Kdysi, nějak po volbách, loni na podzim, jsem si stěžoval Howadoorovi , že nám nějakej syčák - tuším, že poskok Ríša to byl - natahal hromadu harampádí a pytlů s papírem na ouřadě do skladu v suterénu.

Což o to, s tím jsme si hravě poradili, všechen bordel jsme mu vyházeli pod schody, ať si s ním poradí, sice máme ve skladu různý harampádí, starý počítače, dávno nefungující tiskárny, drátů jak u dráteníků a podobně, ale žádný papíry nám tam nesmí. Však taky se Žufim nejsme žádní pořádní ouředníci, ani razítko svoje nemáme. Hlavně jsem naříkal, že pak přes ten brajgl musíme hopkat, když jdeme z těch schodů do toho skladu.

Čekal jsem, jak mě Howadoor bude litovat a soustrast mi vyjadřovat, on odtušil: Tamten svinčík dávno zmizel, ale on ten prostor pod schodištěm je takovej nevyužitej, jak jsme před měsícem měli nějaký nový počítače, nechali jsme krabice taky tam, že to uklízečky zlikvidujou a bude klid. Ovšem naše uklízečky se opět projevily v plné parádě, nejen, že nic nezlikvidovaly, ještě k tomu několik krabic od čisticích prostředků přidaly. A ostatní kolegové usoudili, že jde o jarní úklid a natahali tam další hromadu krabic s papírama na vyhození a kdoví jakej další borčus.

Jenže včera přišel na kontrolu požární technik nebo co to bylo za pakina a napařil ouřadu pokutu, že to takhle bejt nemůže, co kdyby třeba přišel nějakej Howadoor a hromadu zapálil? A tak mě hned ráno, když jsem přišel kolem deváté do práce, odchytila šéfová a nakázala nám, že ty svý krabice máme uklidit, rozšlapat, splácnout a udělat z nich něco jako otýpku. Popravdě řečeno - ona to říkala už minulej tejden, že tím mám zaúkolovat jenom Žufiho.

A popravdě řečeno, já jsem na to zapomněl. A úplně popravdě řečeno, nejdřív jsem se na to vykašlal a pak jsem na to zapomněl. Tak dneska vyletěla jak čert ze škatulky nebo jako tasemnice z porady vedení a ať už je otýpka, nebo basama s fousama. Ale jo, vrhli jsme se na to vcelku ochotně, skákat po krabicích a lámat polystyrenový desky, to je rozhodně zajímavější, než se furt hrabat jenom v počítačích. Otýpka byla v cuku letu, i prázdný krabice od ostatních jsme k tomu přidali, takoví jsme my grandi, ale jako druhej produkt nám vznikla hromada nalámanýho polystyrenu a co s ním?

To je ta ženština na podatelně, která má na starost kancelářský a jiný zbytečnosti, ta by mohla mít pytel na odpadky. A taky bez mučení přiznala, že má, jenom nevěděla, jak veliký. Prej kolik jich chceme? A Žufi na to, že záleží právě na té velikosti.

A Dráha, že jsou normální, kolik jich teda chceme. To jí začal dělat Žufi kratší přednášku na téma "normální velikosti pytlů", normálně velikej může bejt pytlík na svačinu, normálně velikej je pytel do odpadkovýho kýblu a normálně velikej je dle Žufiho taky lodní pytel, přičemž každej je velikej úplně jinak, ale k danýmu účelu je velikej normálně.

Dráha čuměla jak vyvoraná, tedy normálně, a když se chtěla zeptat, kolik jich teda chceme, přestalo mě bavit tam stát jak tvrdý "Y", zarazil jsem ju a vymyslel řešení - ať nám je ukáže a my to posoudíme. S hroznejma vobštrukcema a vzdycháním nám Dráha pytle ukázala, my jí řekli: A Dráha má zas na tejden téma - může povídat, jaký ohromný výkony po ní vypočítaví technici chcou.

A když byl polystyren v pytlích, všechny krabice rozdupaný, rozřezaný a do otýpky svázaný, přihnala se Jaruš z kasy, přilákaná po hodině hlukem, s děsem v očích, že vona bude za tejden malovat a chtěla si nějaký krabice nasyslit a vodtáhnout domů. Koho by taky napadlo, že se po měsícu někdo odváží to tam uklidit, že ano?

Tak jsme jí tam ještě jednu maličkatou vyhrabali, aby nebyla smutná úplně, mno, na stěhování krámů při malování to není, ale můžem říkat, jací jsme kluci ochotní, a Jaruš si do toho může odkládat třeba štětku. Tak nám Venca Klausů nařídil referendum.

Sice chvilku dělal kožíšky , jako že má moc hokny a na takový prkotiny, jako je nějaký referendum vo nějaké Únii, sračičky-hračičky, na to že von nemá čas, ale nakonec vyměkl a hodil echo, že teda jo, že v červnu. Vcelku ho chápu, že dělal takový vofuky a že se mu votevírá kudla v kapse, jenom zaslechne "Unie", to má chudák stará už vod dob, kdy se na něho vysrali kámoši, trhli se z jeho party a založili si taky Únii, jenže to šlo o Únii svobody nebo jak se to bratrstvo tento tejden nazývá, bacha, neplést s tím Svobodou , kterej je zas z toho druhýho mešuge sdružení, to je zase jakási jiná Únie, cosi s křesťanama maj v názvu, jenže s těma to má zase společnýho hodně málo, nikde jsem v Bibli nečetl, že by měl bejt křesťan děvka prodejná, ačkoli se tadlencta parta jmenuje v druhé půlce cosi jako Strana Lidová a jak je někde napsaný, že je něco lidovýho, tak to se dá čekat, že to bude pěknej ksindl.

Sakra, to je v tom bordel. No, holt Vašík Klausů to referendum vyhlásil, ačkoli mu z toho naskakuje vyrážka, vono mu nic moc jinýho nezbylo, za blbca by byl von, anžto se děsně hnal kamsi do Řecka podepsat jakejsi elaborát, že Cajzli se do tej Únie děsně těší, tam omylem podškrábl, že k temu je potřeba právě to referendum a teď to má.

To ovšem jenom tak na okraj. Podstatný bylo, že ačkoli jsem se přivalil dneska do práce relativně rozumně, něco málo po osmé, už jsem tam měl vzkaz od kolegyně DrDol, že děsný drama, hrůza hrůz, referendum se na nás řítí, hrozný změny v systému voleb budou a hned se mám stavit, nebo se to nestihne celý připravit a národní katastrofa je na obzoru.

Nechal jsem ju vydejchat a trochu souvisleji mi to vysvětlit. Prej se nějak upravila jedna číselná řada, čísla volebních okrsků, jéééé, uííííí, děs běs mrtvej pes, hned teď je třeba to všecičko přečíslovat a urgentně opravit, bůůůů, kvíííí Zas měla malej kyblik, zas jí nervy tekly ven. Odtušil jsem něco ve smyslu, že teda jo, tak nějak dopoledne se na to letmo podívám. A nechal jsem DrDol dvě hodinky vysmažit a vydusit.

Mezitím mi do toho vlezla Ťápina neplést s Ťapinou , která měla mnohem závažnější problém - její neteři doma shořela tiskárna a ona má vytiskárnovat jakousi seminární práci a dneska to musí bejt hotový.

Tedy neteř přišla za tetou Ťápinou s brekem, teta Ťápina za Žufim s prosíkem, ten se v tom chvílu hrabal a přehrál to na mne s blbejma kecama. Vida, to je aspoň problém hodný pozornosti odborníka. Během několika málo minut odcházela neteř i s tetou Ťápinou a s vytištěnou prací. A já jsem si mohl v klidu dopít kafe, přečíst si poštu a něco málo na zpravodajských serverech, načež po desáté nastal čas, kdy by mohla mít DrDol tak akorát dost a tedy bych se jí na to mohl podívat, co tam zase vyšiluje.

Vskutku, už jí očividně došly dramatický výstupy, seděla schlíple až letargicky, jenom mi zamávala před nosem jakousi tabulkou a pravila, že si to eště ověří, zavolala jakési bábě snad na vnitro nebo kam a ta bába DrDol řekla, ať nestresuje a vychladne, že celá slavná změna je až vod příštích voleb. No vida, klasicky, stačí dát problému trochu času a on se vyřeší sám.

Jo a navečer jsem si udělal čas a konečně splácal aspoň první část povídání o výpravě na říčku Loučku , jinak by se mi to nahromadilo a pak by mi z toho hráblo. A eště referendum do toho.

Stav ženskejch na našich tocích nezměněn. Ťapina furt v čudeli, Evík furt tady. Existuje několik variant, eliminuju-li ty, které se neshodují s Evíkem - bolavejma nóžičkama a s Evíkem - připáleným rypáčkem, zůstala mi varianta nikoli nepříjemná - váleli jsme se. Sakra, nehledejte ve všem zas nějakej podtext.

Prostě jsme dleli doma, povalovali se na gauču a čuměli na filmy, aby to ladilo s tím včerejškem, tak na filmy válečný. Jenom jsme si zajeli do hospody na oběd a vyvenčili potom psy.

Tak nám to vydrželo až do podvečera. V ten inkriminovanej podvečer jsme zašli na golfík , zahrát si a napojit volátko Kofolou. A zahráli jsme si a já, zcela netradičně, vyhrál. Což ovšem néni žádná extra zásluha, jelikož Evík je netrénovaná. Pak jsme měli jít naproti k šalině Ťapině. Jenže se do toho přimontovali Pivouk a Méďa Béďa, že ať si jdeme pinknout golfík eště jednou, oni hráli zároveň s náma asi o jednu až dvě dráhy pozadu, já jim vyprášil kožich a Méďa Béďa se holedbal, že když si s nima dáme ještě jedno kolečko, tak uvidíme, kdo je lepší.

A tak jsem napsal Ťapince, ať přijde vod šaliny individuálně přímo na golf, dali jsme si s Pivoukem a Méďou Béďou ještě jedno kolečko a uviděli jsme, kdo je lepší. Teda já jsem jim to říkal hned od začátku, ale voni jinak nedali.

Tak zas ten pátek, Jak řekli, tak udělali. Aspoň s tím náhradním volnem. V pátek jsem do žádné práce nešel. Což ovšem nebránilo Telečumilovi Frajtříkovi vytáhnout mě z postele po telefónu. Začal mi obšírně rozprávět, jak se s velkou slávou dovalí na náš ouřad a tam bude zase velmi moudře zázračit s telefonníma linkama, kterak linky budou linkovat a k světlým zítřkům nás po drátech elektróni povedou.

Utnul jsem ho, že spím, volno mám a jestli něco chce, ať se s důvěrou obrátí na Žufiho. Už jsem se chystal Telekomunistu Frajtříka zpražit, že fakt je mi dneska po nějakejch jeho drátech prdlajs, a von to né Frajtřík, vona to Evunďulík alias Evule alias Evík, kámoška z Tábora, se kterou máme mít v devět sraz na nádraží, ujišťovala se, jestli nechrápu.

Teda až zavolala, to už jsem nechrápal. Vylezl jsem a šel na to nádraží. Předtím jsem se rozloučil s Ťapinkou, kterou jsem tímto katapultoval do Plzně. Hodlám si Evíka nasadit na víkend domů, přece tady nebudu mít ženský dvě, to už by mi z toho hráblo. Nebudu zbytečně rozpitvávat, jak jsem na nádraží čekal, Evík tam taky čekala, jenže jinde, pojem "na nádraží" si vyložila jako "někde poblíž nádraží, třeba na zastávce šaliny", čili jsem tam notnou dobu stepoval, pak jsem se našňupl, zkusil jí zavolat, jí scípnul mobil, no drama.

Ale našli jsme se, zašli na kafe a šli se podívat na Špilberk. Procházkou, já si při tom fotil děsný kvanta kytiček a rozkvetlejch stromů, sluníčko svítilo, samý plus.

Na Špilasu jsme se původně jenom chtěli podívat, jak maj v nedělu otevřený to muzeum, tu vnitřní expozici, kde jsem, abych pravdu řekl, ještě nikdy nebyl.

Jenomže zase to bylo jinak. Když jsme se už jak ti blbci vydrápali navrch, asi bysme byli fakt padlí na palicu, abysme se jenom koukli, kdy maj votevřeno v nedělu, šli dólu a v tu nedělu zas nahóru, ne?

To by bylo tak na teplou, studenou a do klece. Hezky jsme si tam zašli hned. To je obrovský muzeum, kde mají děsně moc děsně zajímavejch věcí o historii hradu, o historii města, rozdělený na patra, celým tím se prolíná hlavní motiv - jak u Brna dostali Švédi na prdel. Strávili jsme tam snad dvě a půl hodiny a měli toho akorát tak dost. Štěstí, že poslední dvě z pěti expozic byly jákási architektura, která nás za hercnu až tak nevzala, a pak jakejsi děsně slavnej a hlavně mrtvej malíř Jánuš Kubíček , představitel takovýho toho šmudlopatlalismu, jak tam má vobrazy typu žlutá šmouha v modrým fleku, já si říkám, že se to bude jmenovat třeba "Romantický banán" a vono se to sviňa jmenuje "Dramatický meziprostor", no to by bylo něco pro Howadoora , ale na pro nás.

Rychle jsme vzali dráhu a šli radši na Lesnou za "šukínama" a pak na golfík. Vod plešatýho Vejti jeho přítulkyně Žábina slíbila, že dneska vezme s sebou jednoho z našich bejvalejch štěňat - Mášáčka teda dneska Endyho. Jsem se mocně pokochal, jakej je z našeho hloupýho štěniska velkej chytrej pes, jak je celej po mámě Máši, postavou, i zrzavej po ní je, jenom má po tátovi Andym ty chlupy krátký a uši svěšený.

V sobotu jsme s Evíkem vyrazili na vejlet. Podívat se na výročí bitvy o Ořechov. Jsme si hezky dojeli do Silůvek vlakem, do Ořechova došli, zrovna tam probíhala pietní vzpomínka u památníku, chvíli jsme poslouchali, jak tam všichni s dojetím v hlase mektají, jaký to bylo hrdinný a tuze pěkný, že Ořechov byl vosvobozenej, jak je jim děsně líto těch, co tam padli, že si toho máme vážit a tak.

Úplně bylo slyšet, jak to všichni myslí upřímně. Doufám, že tu ironii chápete i bez uvozovek. Zvlášť jakási místostarostka nebo co to bylo za pipku, ta mluvila, jak když sere a maluje. Radši jsme počkali až ti užvanění tupani sklapnou a spolu se všema ostatníma se přesunuli k objektu bejvalejch kasáren, kde byla menší výstava bojové techniky, armáda jako spolupořadatel si na tom taky přihřála polívčičku a předváděli tam části jejich výcviku, což spočívalo v tom, že sebou všelijak mydlili vo zem a říkali tomu mu-sa-do a všichni na to koukali a děsně jim tleskali, že s takovejma kabrňákama by se rvát nechtěli.

Ale v zásadě to bylo pěkné - kolem se producírovali vojáci Wehrmachtu a Krasnoj Armiji a uprostřed toho měla Armáda České Republiky svůj stánek a náborový středisko a lampióni tam s úsměvem koukali, jak se jim tam ty cizí armády špacírujou a eště jim k tomu špacírování vyhrávala Posádková hudba Brno. Tedy dokonalá napodobenina běžného stavu. A pak začala vlastní imitace bitvy a děsně se tam střílelo a chvílu honili Rudoarmějci Wehrmachťáky, ti je potom zase hnali aus a tak furt dokola.

Pravda, měli výzbroj a výstroj posbíranou, jak jenom to šlo, kdosi vedle mne při začátku, když viděl tu sebranku, poznamenal: A že se jim do toho občas jako transport připletlo americký vozidlo, to už vem čert. Hlavně - bouchalo to tam, čmoudilo to tam a nakonec Rudá Armáda vyhrála a všichni byli děsně nadšení. Nejvíc ti aktéři, ti byli spokojení, že se vyblbli, i mrtví fašisti vstali a děsně se smáli a stříleli do vzduchu, jak jsou rádi, že je zastřelili a dobro zvítězilo.

A pak jsme se s Evíkem zase vrátili stopem do Silůvek a zpátky do Brna a Evík si připálil na sluníčku rypáček a teď vypadá jako vopařená a já vo tom napíšu ještě někdy podrobněji, protože fotek mám moc a beztak nevím, kdy to budu dělat.

Je pátek, a to je svátek. A víte, co to znamená? Dnešek se mi zdál hned ze startu jako divnej den. V osm mě vzbudil EFXáckej untršéf Béďa.

Aha, tak to kecám. To by eště nebylo nic divnýho, vstávat v osm je ještě vcelku v normě, když v tu dobu začíná pracovní doba, to ještě nevypadá ani na extra zpoždění, a Béďa mi taky volá zásadně v takovýto neuvěřitelný doby. Nepřišel adresátovi ani jeden.

První poslal na volskou neexistující adresu, tudíž tam žádnej adresát nebyl, druhej měl osmnáct megabajtů, ten měl zase za adresáta jakýhosi prapodivnýho čičmundu, kterej měl tu adresu na nějakým obskurním freemailovým serveru a s takovou volskou dávkou se ten server nevyrovnal.

Adresu z papírku by mohl umět opsat a osmnáctimegový maily se taky neposílaj. Jo, ten divnej den. Divnej začal bejt hned potom. Třeba když jsem před devátou došel do práce. To by taky ještě šlo, ale čekal bych tam víc lidí, než vratočučku starou Gaunerovou, drahou Dráhu na podatelně a zapomenutou sextretářku Milasku. Jo, eště Žufi tam trůnil. Očividně něco nebylo v pořádku. Asi mi něco uniklo. Vratočučka stará Gaunerová tam bejt přes den musí, na podatelně bejt někdo taky musí, drahá Dráha je na to vhodná adeptka, a na sextretariátu by taky mohl někdo zvedat telefóny - Milaska se zlomeným prstem na hnátě.

To by vysvětlovalo přítomnost těch tří, ovšem zdaleka mi to neobjasnilo nepřítomnost všech ostatních. Sobota nebo neděle očividně není, to by tam nebyly ani tyhle tři Grácie, hmm, tahle eventualita padá. Aha, po chvíli se to vyjasnilo. Ty tři se tam nějak na prezenční listinu došmudlají a Žufi není pracovník, alébrž je poskok čili civilkář, teho netřeba zaBezpečovat ani Ochraňovat jeho Zdraví, též to u něj není Práce, ale služba - jak už z názvu vyplývá.

No jo, šéfová trochu kňourala, že proč jsem tam nebyl, že když to může poslouchat i vona, velká tasemnice velkýho ouřadu, proč né já? Ale připomněl jsem jí, že jsem včera přišel do práce včas, tedy su týden hájenej jako vzorovej člobrd, tak ji to zas přešlo.

Jenom si brblala cosi o lumpech a o pohřbu. O jejím pohřbu, když těch lumpů bude mít kolem sebe víc. Obratem jsem jí připomněl, že nemusí mít strach, že bych něco zase vyvedl zejtra, protože si pro jistotu beru volno.

Měl jsem při tom dva pocity, v románech se tomu říká "smíšené", jako by ji měl ten šlak trefit hned nebo naopak tiše jásala, jen ať jí aspoň na den táhnu z očí. A to je vlastně všecko důležitý za celej den, co se týče pracovního procesu.

Zprávy z domova - vysledoval jsem Ťapinčinu logiku v používání lustru v ložnici. Já jdu do ložnice první. Rožnu pro nechápavé - rozsvítím. Zůstává rožnuto, aby se milovaná nepřerazila a nenarazila si rypáček. Né rypáček, ale celá Ťapinka. Stěžuju si, že mi světlo svítí do ksichtu. Ťapinka praví, že vona nerožla. Né jako přímo vona, to až potom, zhasne světlo. Teda taky né samo vod sebe. Stěžuju si, že mi světlo svítí do ksichtu, Ťapinka praví, že vona nerožla, já začnu řvát, vyženu ji z postele, ona vstane, zhasne, zase lehne a řekne, že to mám s tou logikou ňáký popletený.

Ach jo, mám to ale trápení. Chodit spát ve dvě a vstávat před sedmou. Utahanej su jak to kotě. Ráno mě páčila Ťapina z postele a mně se tuze nechtělo. A navíc se mi asi zdálo něco děsně divnýho, protože si pamatuju, že jsem vstával a děsně nadával na reklamu, že furt vodněkaď chodí nějaká, že je i v SMSkách, který mi navíc nějakej idiot posílá takhle po ránu. Byl jsem vyveden z omylu - prej to je budík. Ještě jsem měl konflikt s čubou Mášou, která se po mně furt drápala a skákala, dal jsem jí decentně na prdel a vona dělala uraženou čubičku a jakože se mnou nemluví, dokonce ani na zavolání nepřišla, tedy jsem přišel já a dostala na prdel ještě jednou.

Ať má proč trucovat. A až na to, že jsem teda přišel do práce zase jednou po čase včas to je ale blbej slovní obrat , tak se nedělo asi nic moc zajímavýho. Co třeba Fišta a proteinová strava? Jak si donesla do práce müsli v piksli, otevřela a nesmüsli se hejbalo? Nakonec to strava proteinová pro Fišli nebyla, Fišle nehodlala čekat, až se červi rozlezou, bič boží je vyžene, předešla tomu protiútokem a müsli z piksly vysypala do hajzlu.

A jen si pomysli - bylo po müsli. A taky po červech. Tím pádem i po proteinech. A hlavně po Fišli-müsli-snídani. Hlady byla, Fišle milá. Ale je to děvče odolné, jelikož to přežilo. Takovej Bobeš by zdechl. Co kupříkladu zážitek z golfíku?

Jak jsme si šli zahrát a Ťapině prdly gatě? Taky žádná velká psina, protože jí táhlo do tento, no, toto, jo, do gatí, nechtěla se předklánět a míčky jsem musel páčit z důlků já. Též z tohoto úhlu pohledu houby veselá historka. Howadoor do mne furt duje, jak do bolavé nohy, ať přestanu plácat tyhle "zbleby" a sepíšu intelektuální úvahu.

Když bude nejhůře, i intelektuálně politickou prý zavděk vezme. Jo, já zase napíšu něco vo politice a pak mi budou všichni šmudlat vošklivý maily, že su fašista a kdesi cosi a tak.

A vod inťošskejch úvah je tady Bobeš. Vono mu taky nic moc jinýho nezbejvá. Daleko od domova, sexu nedostatek, krávy šílený všude okolo. Chlastat ani Bobeš taky nemůže furt. Nestačily by mu diety. Prej do něho pořád rejpu, že píše jenom vo žrádle. Snad proto tentokrát napsal úděsnej zážitek, kterak se zapomněl nasnídat a málem cestou vlakem zhebnul hlady. Hned na nádraží to napravil, šel si nacpat břuch do jakýhosi bistra, jenomže neprozradí do jakýho, abych ho zas nepomluvil.

Ale pak, když je hezky napapanej, už ho nebaví ani DVD ani hry na PlayStationu, sedne si a zničehonic myšleno jako "naráz", samozřejmě ne "z ničeho" ani "nic" vyplodí fakt zajímavou kapitolu nazvanou "Filipika o jménech".

Což je děsnej nářez, Bobeš vyčenichal, že nějací chlapi se můžou jmenovat i Růžena, Jiřina nebo třeba Ariel. A von by se nejradši jmenoval Elvis. Jenže je tak zaměstnanej žrádlem, že si to ani nemůže vyřídit. Kdyby byl pořádnej chlapák, tak se na měsíc nechá přejmenovat, vystavit si všechny doklady a pak si vyběhá změnu zase zpátky.

Poslední Bobšův dnešní počin byl, že vyplodil anketu, který mužský jméno přijde čtenářům jeho Bobšotlachu nejdivnější. Nejdivnější na těch dle něj nejdivnějších jménech je to, že tam chybí to skutečně nejdivnější, a sice "Robert". Héj, Bobeš, voprav to. Nakonec se musím zmínit o panu Chochovi. Od něj mě totiž ráno čekala zpráva, že ho mám přestat pomlouvat, což ovšem nemám v nejmenším úmyslu. No schválně, přestal by někdo pomlouvat jedince, jehož počínání k tomu vyloženě svádí?

Pojal nápad zakoupiti sobě velociped. I přišel do prodejny a zařval z plna hrdla: Začal jsem to s ním rozebírat, jestli třeba to: Chocho se mi důvěrně svěřil, že to bylo trochu jinak, přišel skutečně do obchodu s cyklistickými potřebami, rozhlédl se a slušně, leč hlasitě, se otázal, zdali se tam dá koupit kolo.

Ta pasáž, že na něj koukali jako na cvoka, už se prý zakládá na pravdě. Není divu - přijďte do trafiky a zeptejte se, jestli se tam fakt dají koupit cigarety. A tohle já mám přestat komentovat? Kurňa, to je klid. Klid hraničící až s nudou. Ale to není nic zaručenýho. Možná je to tím, že je celej ouřad zdecimovanej po Velikonocích. Taková sextretářka Milaska si přerazila prst na noze a hopká jak postřelenej šimpán.

Ovšem doma, hezky neschopenku na to má. Též zákonodárná Jíťa, ta zas šmejdila kdesi na vejletě, kdoví, co prováděla kde v jakým bejlí, načuchala se ňákýho pylu a prej je z toho vopuchlá.

Z toho pylu teda, né z toho provádění v bejlí. Vypadá údajně jak mičuda a Číňani maj proti ní kukadla jak zrcadla. Renátka ze stavebního si taky zpřerážela hnáty a další kolegyně ze stavebního, Smolná Jarda, ta oscilovala mezi kanclem a hajzlíkem.

Kdoví, jestli blila z novýho kolegy, co tam maj, nebo z čeho jinýho. Nebo taky dováděla v bejlí? Ať to počítám, jak to počítám, úmrtnost kolem padesáti procent. To jenom já su takovej vůl, že mám ruku naraženou, nohu naraženou, do práce stejně jdu a ještě navíc tam pracuju. Pracuju, to je asi taky pro dnešek mírně nadhodnocenej výraz. Měl jsem úhrnem dva problémy k řešení: Velkýmu šéfovi Kvakinovi nešel počítač.

Jenže to né, že by von, tupan, zavolal a jako normální člověk řekl, co ten krám dělá nebo spíš nedělá. To von, tupan, zavolá sextretářce Olouškovi jediná zbylá , naklavíruje jí do štrycle, že mu to vůbec Netanjahu, sextretářka Oloušek zavolá mně, že velkýmu šéfovi Kvakinovi to vůbec Netanjahu. Kvakin smutně čumí na nápis: Press any key to continue. To je náš Kvakin. A definitivně mě nasral jeden větráček v počítaču. Vono jich je tam několik, teda těch větráčků v tom počítaču, počítač sám je jenom jeden, to dá rozum, takže větráčků jest několik, ovšem ne všechny dělaj randál.

Tohle byl takovej nepodstatnej, od šuplíku na výměnnej disk. Ale čím menší větráček, tím větší bordel při zapnutí dělal. Závada nikoli kritická, ale už mě fakt pil krev moc dlouho, to je jak v tom přísloví o té kovářové kobyle. Tedy jsem se dneska nakrknul, větráček vymontoval. Chrastil i v ruce, natož pak, když se má točit rychlostí několik set otáček za minutu. To byla příčina toho kraválu. Původně jsem chtěl zajít k Mamutovi koupit novej, pak mě napadlo, jestli tam nemám eště ňákej nasyslenej.

Zanoroval jsem ve skladu a měl jsem. Tak jsem drapnul trafopájku a pohroužil se do útrob počítača. No dobře, tak jsem to už měl vymontovaný na stole. Ale s tou trafopájkou jsem na to šel.

Cosi jako kolega, Žufi, kterej je inženýr, ten na mě čuměl, co tam s tím zázračím. Dvakrát se mi podařilo vyrobit spoj zvanej "studeňák", takovej, za jakej bych v elektrokroužku dostal po čuni. Do té doby, než jsem mu pohrozil, že to dám na dodělání jemu. To sklapnul jak pastička a radši se věnoval svýmu chatování. Stejně jsem ho seřval, že mi ukryl izolačku, von se teda bránil, že to von né, kdepák, ale já moc dobře vím, že to byl von. Já tak pořádkumilovnej, abych zašil izolačku do šuplete, to zas nejsu.

A jako perlička - zapomněl jsem u Ťapiny v dokladech z vejletu šalinkartu. Takže kdyby mě načapal revizór, asi by se musel spokojit se služebním průkazem ouřadu, což, tipuju, by se mu moc nelíbilo. Ale žádnej jinej průkaz jsem neměl. Holt bych zaplatil nějakejch těch třicet korun jako manipulační poplatek či co, jak se platí, když šalinkartu máte, leč necháte ju doma eště je to podmíněný tím, že vás musí čapnout ten revizór, jinak se na to můžete pochopitelně krajc vajc , ale musel bych se s tím štrachat kamsi na zločinnej podnik DPmB , což by se mi nelíbilo.

Nejsu ňákej hej nebo počkej nebo Chocho s jeho čundrslevama a falešnejma dokladama. Nechce se mi s nějakejma vopruzáckejma revizórama se hádat, na cestu domů jsem si koupil i jízdenku. A večer jsem ani nešel do hospody, ale dopsal jsem konečně tu výpravu na Rokytnou , abych mohl začít spisovat tuhle, jak jsme byli o víkendu. Nebojte se, nebude to nic zvláštního, jako vždy ode mne, něco kytiček a pak už jenom sex a zase jenom sex.

Tak jsme zase doma. Když říkám "zase", vlastně já "zase" neříkám, ale zase "zase" píšu, zase o tom píšu, zase píšu o "zase" Z toho vyplývá, že jsme doma nebyli. Byli jsme na výpravě. Jeli jsme, šli jsme, zmokli jsme, uschli jsme, tak jsme, aby nám to nebylo líto, museli vlézt do vody. Do vody jsme museli vlézt, abychom udělali oheň. Vím, zní to trochu nelogicky, ale je to tak. Potom jsme zase šli, ačkoli někteří z nás viseli. A ti, co šli, ti sundávali ty, co viseli, aby ti, co viseli, už neviseli, nýbrž taky šli.

A pak jsme chtěli jít po suchu, jenže někteří z nás byli mokří. To už tak přijde. A nebyla to tentokrát Ťapinka. To je ještě víc s podivem. A tak to šlo pořád, my jsme pořád taky šli a teď jsme doma.

Už abych o tom napsal podrobněji. Ráno jsem tradičně zaspal. Po deváté jsem se přiřítil do šaliny, v jedné ruce čerstvě zakoupený noviny a ještě peněženku, ve druhé dva telefony, jak jsem se usilovně snažil šéfové napsat, že se jako řítím, ať neorganizuje oslavu, že jsem nezhebnul. No, koho nevidím, takovejch by se našlo dost. Taky blbá otázka, teď už taky nikoho.

Dobrá, tak koho jsem to v té šalině to ráno uviděl? Jak si pokojně sedí a rozhlíží se a čeká, až se ten šmirgl rozjede. Tohohle revizora poznám, ten je takovej slušnej, přijde, pozdraví, ukáže obvykle naráz placičku i průkazku a zdvořile požádá o jízdenku. Tak jsem šel kolem něj, vytáhl šalinkartu z peněženky, vrazil mu ji pod rypák a pravil, že ať pak už nemusí votravovat.

Dva lidi vstali a šli si cvaknout jízdenku. Já su totiž slušný mladý muž, ne jako třeba pan Chocho , kterej jezdí zásadně načerno teda on tomu vzletně říká "čundrsleva" , z věku, kdy jsem se s revizorama honil nebo jim vnucoval nějaký falešný doklady a podobně, z toho už jsem taky vyrostl. Občas ho verbálně podusím, abych dal možnost všelijakejm Chochům a jinejm individuím včas zahnout kramle, ale to je asi tak všecko.

K večeru jsem se zase dostal na chvílu na chat, tentokrát na XKo , kde jsem potkal uživatelku Zelenookou Tygřici, která se do mně začala tuze hystericky navážet. Šlo o to stejný, jako včera s homosexuálním Speedeem, jenomže Speedee držkuje, leč ne mnoho. Tygřice byla na pokraji infarktu, zralá na kyslíkovej stan, že jsem publikoval z tohotéž srazu její fotku z podhledu, kterak jsem jí tím opticky zvětšil kozy. A to ani ne moc. A vona hned do mne, jakej su vyvrhel, že jí kozy zvětšuju a ještě o tom píšu a vůbec měla malej kyblík, nervy jí tekly ven.

Že jak by se mi líbilo, kdyby si vyfotila mýho ptáka a psala, že je opticky zvětšenej, tedy jsem jí řekl, že by se mi to líbilo moc a kdy si teda mám udělat čas? Ale to vona zase né, ještě chvílu ječela dá-li se to na chatu takto nazvat , že do srazu proti mně nic neměla a teď už proti mně něco má a já už si to nepamatuju, ale bylo to tuze dramatický a asi bych si to měl vzít k srdci.

Tak já si to k srdci teda vezmu, nechám Tygřici její malý kozy a pošlu na ni Chocha , ten už jí to vysvětlí. A zejtra jedem ven a nic se psát nebude a budeme pryč ukrutně dlouho, pokud nebude pršet čili chcát moc intenzivně, tak až do pondělka, a to ještě nemám dopsanej minulej vejlet, ach jo.

Však tentokrát to bude stát taky za to. Organizuje to Vlastík a Ťapinka a domluvit se nemůžou a Ťapinka zas píše, že za to můžu já. Já to cítím jinak, jenže mi řekla, abych o tom nepsal moc sprostě, tak o tom psát nemůžu.

Takže spát, sbalit a jet. Bobeš je tím vinen. Bobeš je vším vinen, ale tímhle zvlášť. Tím, že furt myslím na žrádlo. Jindy na něho myslím taky, ale za to si můžu sám. Dneska za to může Bobeš, jelikož se přestěhoval v tej Anglii do novýho působiště a barvitě popisuje, jenom tak, mezi řečí, co kde zase vyžral. Leč jak se tak brouzdal pěšky kolem potoka, neomylně mířící k supermarketu, aby si nakoupil cca jeden vagón žrádla na večer, málem ho sežrali jacísi hmyzáci, beztak maj taky tu BSA , nebo BSE nebo jak se to svinstvo jmenuje.

A v novým hotelu mu nefunguje PlayStation, protože hotel je moc nóbl a na takový vágusy rozežraný, kteří si dají do minibaru chladit svoje lahváče a eště si chcou píchnout do hotelovýho televizoru jakejsi svůj krám, na to tam nejsou zvědaví. A Bobeš má aspoň zatím s hraním utrum, tak mu nemusím závidět. Vlastně jsem dnes nejedl až tak moc. Nejdřív oběd u Primů, pak skunk-pao v bistru u réžožrótů a pak až večer doma knedlíky borůvkový z polotovarů.

A už zbodnu jenom něco maličkatýho jako třeba Tatranku a banán a půlkilovej jogurt a pudu spat. To je vcelku slušná dieta. Třeba jsem mezi těma jídlama byl taky v hospodě s Nepejšem a Krajdou, kteří se tam ládovali jako nezavření a já si nic nedal. Kromě tří půllitrů Kofoly. A ti dva šli potom domů, zatímco se tam vyrojil celej manšaft z nedalekýho SoftComu, hlavně z nich Bel5 vulgo Belino a taky Speedee, kterej slavil narozeniny.

Taky si mě Speedee všiml a přišel ke mně a začal do mně hustit, že to minule vode mně nebylo vůbec pěkný, jak jsem na srazu XKa vyfotil, kterak líbá Sumila, že si teď všici myslí, že je homosexuál. Musel jsem ho uklidnit, že si to nemyslí zdaleka všichni, nýbrž jenom ti, co ty fotky viděli, nutno poznamenat, že si to očividně myslí správně, jelikož "co je psáno, to je dáno" a já k tomu taky napsal, že Speedee toho Sumila líbá a taky je homosexuál. A taky se mě několik lidí ptalo, je-li Speedee fakt homosexuál a já jim řek, že to nevím úplně jistě, ale podle toho, jak líbá Sumila, tak to vypadá, že homosexuál je.

A Speedee šel slavit ty narozeniny, což pojal v tom stylu, že se uchlastá k smrti, aby už nikdy neměl žádný narozeniny. Nevím, jestli to má co do činění s jeho homosexuální orientací, ale soudil bych, že se dočista a úplně neuchlastá, protože na zejtřek má naplánovanej další flám a zamluvenou hospodu pro tuze moc lidí a uchlastá se až tam. A jenom ještě pravil jako vysvětlení k tomu srazu: V devět do práce.

S kolegou Liškou Podšitým dorazit kryptovací program. A taky se to Liška Podšitej naučil. Což je s podivem ještě víc. Zvlášť proto, že mu do toho furt zvonily telefony a von měl nepřekonatelnou touhu je zvedat a s někým si povídat. Je horší telefonista, než Fišle.

A to je co říct. Nakonec se mi ho podařilo ke spolupráci donutit. Jeden telefon jsem mu diverzně vyvěsil a na mobilu ho donutil vypnout zvonění. A hned se kryptovalo, jako vo život. Pravda, vo život Lišky Podšitýho. Eště jeden telefonát a já bych ho zabil. U EFXka nastala krize a krušné časy. Ovšem závada je na straně Telecomu , což asi nikoho nepřekvapí.

Půlka centra Brna je v hajzlu. Leč u EFXka z toho byli trochu vyděšení. Zaexceloval tamější kolega projektant Drak, kterej iniciativně sám samička zprovoznil nouzový připojení po modemu. Šéf Bóďa je taky hvězda. Ten to celý zjistil kolem jedenácté, kdy se pokusil úhrnem asi tak potřetí zapnout počítač. Asi ho popadl nějakej náhlej záchvat upřímnosti, jelikož když jsem se zeptal po příčině jeho trablů, bezelstně odvětil: Jaká škoda, že jsem si to nenahrál, mohlo to oblažovat moje uši každou noc před spaním.

A kdo nám tady chybí? No jistě, untršéf Béďa. Ten mi volá ještě v deset večer, že Internet neinternetuje a je třeba SkyNetu smlouvu urychleně vypovědět. Mezi tyto věci patří třeba to, že dráty fakt patří Telečumákům. Cestou domů mi volala Ťapinka , máme-li nějakej plán na večír. To jsou ty její orientální tance a čtení Ženy-in. Kam na takový nápady chodí? Ale dobrá, jen ať se milá má jde pobavit, já se stavím na golfíku , natlačím do hlavy dvě Kofoly a budu se doma flákat.

Stojím za golfem a volá mi znova, že si přišlo půjčit "šukíny" mládě Petruška vod golfáckýho velkopodnikatele a velkohostinského Harpagona Péti Spojky, vona se s nima projde a dovede mi je do hospody, anžto Ťap teda jde.

Kurva drát, zmrdi jsou to všichni. Člověk chce mít chvílu klid a jakýsi debilní parchantě musí vysírat s čoklama. Samozřejmě, že tam byla za patnáct minut. Když jsme jí vnucovali celýho psa, to né, ale vždycky si tak přijít s pejskama pohrát. Pro ně to taky není žádný terno projít se třikrát kolem baráku na špagátě. Sice lepší, než nic, každopádně je to pro parchanta na pár facek. Ještě ujde taková Sosňa, harantě vod Plešatýho Vejti a Žábiny, ta tak jednou za čtrnáct dní. Kde furt ti lidi berou to nezvratný přesvědčení, že já su zvědavej na jejich píčovský nápady?

Já vím, to není nic tak divnýho, ale nepřerušujte mě. Zaspal jsem totiž zvláštním způsobem. Navíc si ten zvláštní způsob pamatuju. V sedm hodin mi začal řvát radiobudík. Ony mi ty potvory řvou tak na střídačku, se zrychlujícím se tempem, v sedm to graduje, to by měl ječet budík, dva mobily a to rádio.

Stejně to bejvá prdlajs platný. Ale dneska jsem umlčel ty digitální záležitosti a ejhle, z rádia mě právě zval moderátor Českýho rozhlasu - Praha k poslechu zpráv. V životě jsem netušil, že tam mám něco takovýho naladěnýho. To vám mě tak konsternovalo, přišlo mi to v tom polospánku tak divný, že jsem se nad tím musel zamyslet, v důsledku čehož jsem usnul. Ale v klidu jsem o hodinku později zase vstal a v devět jsem byl v práci. Excelovala kolegyně sextretářka Milaska.

Situace měla bejt jasná - tasemnice v čudeli, malej šéf Áda v čudeli, velkej šéf Kvakin měl bejt rovněž v čudeli. Jenom druhej malej šéf Jůhelák že se tam otočí. A tak se sextretářky Milaska a Oloušek domluvily, že Milaska přijde lážo plážo v deset a zato Oloušek vyprejskne v poledne. Jenže kde se vzal, tu se vzal, velkej šéf Kvakin ve dveřích stál. A kroutil hlavou a byl děsně zvědavej, kdeže ta Milaska dneska je? Pak se teda zdekoval, načež Milaska během tří minut přišla, doslechla se to a málem ju vomejvali.

Asi jí došlo, že ju čeká festovní pojeb. A byla z toho tak mimo, že si zavirovala počítač. Von vám přijde takovej virus či lépe červ mailem. Pozná se podle toho, že vám hned vnucuje, jestli ho třeba nechcete votevřít. Všici to ví, všem jsem to dvakrát psal. Ale vyblblá Milaska hned klikla "jo". Tak se jí to pro jistotu zeptalo, jestli to myslí vážně, když chce votevřít virus.

A vona na to, že to je "oukej", fakt ten virus chce. A pak volala, že má virus. A ať jí to vopravím, dost na tom, že dostane pojeb vod Kvakina.

Měl jsem jinej názor. Dostala pojeb ještě vode mne. A přišel i Ťapince, ta pravila: Mám připravenou reinstalaci dvou počítačů.

V tu chvílu si untršéf Béďa musí rozvrtat počítač. A taky jim musí dojít inkoust ve dvou tiskárnách naráz. A šéfovi Bóďovi prej nechodí mail. Od rána od devíti mi volali v půlhodinovejch intervalech. Zvlášť jim šlo o ten inkoust, teď hned je potřeba tisknout. Naštěstí byl untršéf Béďa, ten mi volal první, v dobrým rozpoložení, nechal si vysvětlit, že inkoust dokážou koupit i "logistici" já mám taky logistika, Žufiho, i když tu funkci nazývám česky "poskok" , ať si na to chytí buď Rosomáka, nebo Fiškusa mládě Kulicha.

Vida, inkoust byl na světě, ještě nebyly dvě odpoledne. Tak urgentní to bylo. K večeru se měli staviti na kafe a na topinky Péťa Hromádka a Branďulka. Kafe je doma dost, jenže na topinky by byl třeba chleba. Zrovna jsem byl na cestě od EFXka, už jsem se viděl, jak se ženu zas s vyplazeným jazykem akorát na čas, ještě chleba koupit, zrovna to vypadalo, že vynechal jeden autobus, když mi volala Ťapinka, která si to právě doštrádovala domů.

Tedy jsem nelenil a pokusil se ji vyslat ke starýmu Růžičkovi chleba koupit. To jsem si zase něco vyslechl: Uznávám, že to trochu zavání vydíráním, ale znáte to úsloví s účelem a prostředkama, zabrblala, že se teda zas vobleče a pro blbej chleba zajde. Ani jsem nerozebíral, jestli má koupit chleba blbej nebo chytrej, aby si to zase nerozmyslela.

Slyšel jsem, co jsem chtěl slyšet, tak jsem hovor urychleně "típnul". Ťap se voblíkla a pro blbej chleba zašla. Stihl jsem to akorát, s Péťou Hromádkou a s Branďulkou jsme se srazili prakticky před barákem.

Druhá jmenovaná se postarala o menší inovaci. Ona má totiž Branďulka psa. Pokud se to tak dá nazývat. Ve skutečnosti je to takový to, čemu se lidově říká leda tak "lizpič", odborníci kynolozi těmito vulgárními výrazy pohrdají a vymysleli pro svoje kyny lepší - chihuahua - to je vona.

To jsem několikrát říkal, že bych to rád viděl, leč netušil jsem, že to přitáhne na šňůře k nám, aby pak valila bulvy, jakej zájem její drahocenná čubička budí. Zvlášť Andyho to vytáčelo k nepříčetnosti, bylo vidět, jak se v něm sváří dvě otázky - jestli je to fakt čubička a má to vošukat nebo jestli je to veverka a má to sežrat?

Já šel potom později večer za Bačou, Pepém, Tetkou Králičkou a jejím posledním manželem Jirkou do hospody, zjistit, jestli se něco nezměnilo. Láska k pivu je u nich věčná. Ťapina byla taky kdesi v trapu, myslel jsem, že mají zase ve škole nějakou večerní prezentaci nebo něco, leč zeptal jsem se, co zase kde kuchaly, a zvěděl, že nikde nic, jelikož nešlo o školu, byla úplně jinde a bude tam chodit každej tejden, abych měl od ní pokoj a aby mě pak překvapila.

Aha, takže na ten "pokoj" si vybrala jedinej den, kdy já chodím pravidelně se známejma do hospody a nejsem doma. A kde to teda byla? Prej nepoví, to je děsně tajný a tajemný a zajímavý a budu tuze valit voči, až přijde ten pravej čas. Pokrčil jsem rameny, že si teda jako počkám, načež to Ťap nedalo a polohlasem mi prozradila, že se vetřela do kurzů orientálních tanců.

No, to jsem teda valil voči. Ani mi to nemusela předvádět. A ani nemohla, jelikož šlo o první lekci. Ale vona se to hrozně úžasně naučí a pak mi bude orientální tance doma předvádět pro mou potěchu oka. Jako bonus by mohli přihodit hula-hula. Chocho dohnal zápis v Chochovinách , jak jeho málem dohnala paní učitelka ke smrti hladem, když mu sebrala baťoh se žrádlem. Nenechte se mýlit, nejde o obžerství holdující pedagožku, nýbrž o objekt Chochova zájmu. I to žrádlo, i ta učitelka.

Jeden z jeho zápisků začíná slovy "Sedím na uhláku a vyhlížím přes okraje Jak se to vezme. Říkal jsem si, že tohle má bejt ten Bobeš, co kdykoli jsem si pustil svoje oblíbené country, už skřípal zubama, že ty mý zrádný bendža nemůže ani slyšet? Ne ne, v tomhle to není, dál vysvětluje, že vlastně píše ve vlaku, a to eště ne na uhláku, nýbrž v části pro pasažéry, že ten vlak je vlastně fialovej a jenom mi chtěl udělat radost.

Původně jsem si myslel, že mě chtěl tak akorát nasrat. Ale vcelku to podporuje moji teorii o jebnutí. Von si koupil PlayStation, takovej ten udělátor za moc moc peněz, co se na tom hrají úžasný hry a spoustu jinejch neužitečnejch a neproduktivních věcí to umí. Také to umí dělat kravál, Bobeš tím v noci budí celý hotel a hraje si s tím i doma o víkendu, když by si měl hrát s manželkou Překližkou. Ale krásně o tom píše a má z toho děsnou radost, to já poznám, to už jsem u něj viděl asi v šesté třídě, když dostal počítač Atari.

Abych byl v titulku přesný, spíš by tam mohlo být " Oskar se Egiho drží jako hovno košile ". Nebo " Oskar se Egiho drží jako hovno ". Ano, to by mohlo být tak nejúdernější. A v čem to spočívá? Inu, kdysi před dávnými lety, na jaře , mne popadla jakási nesmyslná euforie, objednal jsem si telefon od Oskara. Nevím, asi to bylo nějaké pomatení smyslů nebo co, prostě jsem jim zavolal, objednávku vyřídil, dokonce i číslo na přání si zvolil. To abych měl stejné jako na EuroTel.

A ne v žádné akci, hezky jsem si ho za tisícovku zaplatil. Snad jsem chtěl podpořit tu "echt českou firmu", taky nabízeli výhodné volání a vůbec. Že snadná komunikace, všecko po telefonu a kdesi cosi. Jo, musel jsem bejt mimo, jelikož normálně na reklamní triky nenaletím. Tak jsem si ještě zvolil paušál, že jako volám furt nebo tak nějak se to jmenovalo, mělo v tom bejt hafo minut, abych byl přesnej tak asi pět hodin volání.

I vesele jsem Oskaroval, tak dlouho, než přišel první účet. Zdaleka ne všechna doba provolaná, bác ho, třináct kil. No jo, chybička se asi vloudila.

Zaplatil jsem a reklamoval, to je takovej blbej zvyk z vojny, nejdřív rozkaz splnit a pak si stěžovat. Jo, pochopitelně, nestalo se nic. Další faktura na jakýsi hausnumero. Tak jsem zavolal těm debilům, co je to za fóry? I zavolal jsem opět a pravil, ať si takovej telefon strčí do prdele. Maník na zákaznickým centru na mně zkoušel fligny, jako že to takhle telefonicky nejde.

Písemně by se to panáčkovi Oskárkovi zachtělo. A to bysme se na to podívali. Jde to telefónem objednat, musí to jít i telefónem zrušit. Nakonec, pro cestu nejmenšího odporu, jsem se nechal ukecat a poslal jim to faxem, že tam mají litr zálohu, tak tou ať si zaplácnou poslední měsíc a daj mi svátek. A zbytek komunikace ignoroval. Ale ať si chodí, ani jsem to většinou nerozlepoval a házel do šuplete jako nehodno pozornosti. Trochu jsem zbystřil, když mi došel jinej dopis. Od nějaké podloudné vymahačské firmy ČBOS.

Tak jsem opět zvedl telefon, zavolal zločinecké vyděračské partě ČBOS a obratem i Oskarovi, že bacha na to, jedinej, kdo tady kdyžtak bude podnikat nějaký kroky, tak to budu já, abych se zbavil jejich neustálého obtěžování.

Eště vyhrožovat by snad chtěli. Znovu jsem jim zopakoval, ať si slavnou zálohu narvou do řiti, v jejich zájmu radši ne v drobnejch, a byl zas nějakou dobu pokoj. Jenom ty faktury mi furt chodily, asi to nepochopili tak docela. Pravda, občas jsem nějakou tak jednou za půl roku i otevřel, postupně se ta částka za "služby", které mi ale už drahnou dobu nikdo žádné neposkytoval, vyšplhala až na šest tisíc, pak skokově dolů na tři a od té doby vytrvale klesá. Na posledním účtu se skvěla částka 2.

Tu jsem si vzal pro jistotu nedávno do tašky, jak budu mít cestu nějak okolo, že jim to vytmavím. Už mi to leze z šuplete ven. Toliko náhled do historie. A proč o tom píšu dneska? Šel jsem služebně přes město, dokonce jsem byl konkrétně u mobilního operátora EuroTel, tak cestou jsem zakopnul o prodejnu s tím votlemeným logem, vo Oskarovo doupě.

A rovnou jsem tam zahnul. Stoupl jsem si k pultíku tam nemají sedátka jako u každé slušné firmy , počkal si na první pizdu ani nevím, jak se ta fena jmenovala , která byla volná a ta začla medovým úlisným hláskem: Děvka se lekla, nadskočila, stejně tak i ostatní votlemenci v prodejně.

Koukali trochu divně, pravda, oni, zblblí několikaletou reklamní masáží si vůbec zrušení telefonu asi nedokážou představit. Cosi zablekotala, vymámila ze mne ještě telefonní číslo a pravila, že se pokusí to zajistit.

Stál jsem tam jak tvrdý "Y", mamrd u vedlejšího pultíku s visačkou "Michal" po mně pošilhával, než se ta čuba vrátila a řekla, že se jí to povedlo zrušit. Dokonce jsem měl i pokušení se pousmát, asi dvě vteřiny mě to drželo, než znova otevřela svou uslintanou držku a řekla, že teda tisícovku zálohu schlamstli a převedli na platbu.

To jsem zvážněl, odtušil, že to se jim snažím tři roky vysvětlit, a čekal. Spolkl jsem všechny nadávky a zavrčel: Nic se platit nebude. Nebo mi snad dokážete zdůvodnit, proč bych měl platit čtrnáct set za vaši neschopnost?

Ta svině jedna v červené vestě mi dala ještě číslo na nějaký reklamace. Řekl jsem si, že toho má právě tak dost a šel. Zbytek si popovídáme zase po telefonu. A hned po obědě jsem se na to vrhl. Nejdřív telefonní číslo od té fíče z prodejny.

Tam se toho asi moc nedozvím. Tak jsem se chvíli prohrabával jejich webem, kterej mimochodem stojí pěkně za hovno, až jsem našel dvě čísla na zelený bezplatný linky.

U jedné bylo napsaný "Pro váš stávající účet u Oskara. Zvedl to automat a zas tím buzerantským hláskem mi pravil: Aspoň, než by mu přidělal stomatolog nový zuby. Tak jsem se prokousal hlasovou nabídkou a jediný, co jsem se dozvěděl, bylo, jak můžu zaplatit "dlužnou" částku.

Tak to očividně nebylo to pravý. Zkusil jsem druhý číslo. Zase mě buzík přivítal u Oskara a jinou hlasovou nabídkou jsem se dostal až na jakýhosi operátora. Taky mluvil jako eunuch, slizce zašveholil: To asi aby si na ně někdo nepočíhal v noci v průjezdu. Tak jsem šulínovi Františkovi vysvětlil, že žádnej dobrej den se nekoná, jelikož mám co do činění s jejich firmou, to mám celej den pokaženej, a ať vyvalí nějakou informaci, jestli se fakt domnívají, že bych jim měl něco platiti.

František, kokot škaredej, se začal vykrucovat a blekotat cosi o tom, že to musím volat na to první číslo, pak zmáčnout cosi a cosi dalšího. Za tohoto stavu nelze očekávat výraznější změny vodivosti během scény. Klitoris představuje nejcitlivější místo genitálu a působení na něj je extrémně účinné.

V klidovém stavu může být klitoris obtížně zjistitelný, nicméně po kratší expozici se dá obvykle snadno lokalizovat. Ve velikosti poštěváčku existují mezi ženami výrazné rozdíly, od nevýrazného zhutnění tkáně na styku malých labií až po dobře vyvinuté orgány, dosahující délky desítek milimetrů.

Klitoris je tvořen erektivní tkání, při podráždění tedy zvětšuje svou velikost i objem. Nezávisle na stupni excitace je ale klitoridální oblast mimořádně citlivá.

V klidovém stavu je klitoris překryt kožní řasou, ukrývající citlivý žalud. Místo styku se nazývá uzdička. Tkáň klitorisu vykazuje bolestivou reakci již při dotyku na nechráněném žaludu. Místní působení je proto z sm hlediska velmi efektivní, a to již při proudech od 3 mA.

Jako velmi vhodná je bodová elektroda, například uchycená do krajónu. Po stimulaci klitorisu a odhalení žaludu způsobem, ukázaným na obrázku lze torturu zahájit na hrotu klitorisu v bodě 1.

Efektní je již dotyk neaktivní elektrody. Místo má nejlepší odezvu na pulsní režim s frekvencí Hz, proud lze zesilovat až do 10 mA. Pokud se nepodaří klitoris excitovat, dosáhneme jeho erekce dráhovým působením v bodech 4a a 4b. Při zahlcení dráhy 1 lze přejít na stimulaci v bodech 2 nebo 3 - zde lze aplikovat proudy až do 12 mA.

Při všech shora uvedených způsobech je dobré pomatovat na akustickou stránku scény - protějšek bude opravdu hlasitě křičet. Pokud využíváte roubík, dejte přednost měkčímu, bolest je natolik intenzivní, že u tvrdého roubíku hrozí vylomení zubu. Stejně tak věnujte pozornost fixaci - velmi žádoucí je opravdu pevná fixace pánve, subjekt se bude velmi intenzivně snažit uhnout elektrodě.

Zajímavá je aplikace elektrod do bodů X a Y, ty lze využít pro déletrvající nasazení svorek nebo klipů. Symetrická aplikace v bodech Y patří k nejúčinnějším drahám na klitorisu.

Pokud je třeba umístit na klitoris elektrodu dlouhodoběji, je nejvýhodnější osadit klip nebo drátěnou smyčku u kořene poštěváčku napříč. Nasazení elektrody přímo na žalud obvykle vyvolá šok z bolesti. Tvarově jsou stydké pysky vhodné pro déletrvající umístění elektrod, a to i ozubených. Lepší citlivost vykazují malé labie, na kterých je též rozeznáváno více bodů pro torturu. Pro přípravu pole je doporučována symetrická stimulace v bodech C, tedy zhruba v jedné polovině výšky malé labie.

V tomto případě se velmi dobře uplatní dráha přes klitoris i citlivé místo na zadní spojce labií. S rostoucí excitací vykazuje tato dráha klesající odpor v souvislosti s produkcí sekretu Bartholiniho žláz. Všechny dráhy na labiích jsou velmi vhodné pro stejnosměrný proud, který na malých labiích může dosáhnout 10 a na velkých až 15 mA, podle plochy elektrod. V inicializační fázi se vyplatí umístit elektrody na postupně do bodů B,E vždy symetricky, zakreslen je jen bod na pravé straně a následně D a C.

Dobře lze pozorovat nabíhání labií při průchodu proudu. Variací mezi body B-E lze měnit dráhu proudu buď klitoridální oblastí, nebo podél hráze. Podobně lze použít i labiální štítek.

Dalším zajímavým způsobem je aplikaci v dráze A-F. V bodě A je elektroda umístěna těsně pod poštěváček, v bodě F pak buď na kožní řasu, spojující malé labie nebo do poševního vchodu. Bod J by měl patřit spíše do sekce o stimulaci klitorisu. Používá se pro dlouhodobější umístění elektrody se střední proudovou hustotou, používané pro hlubokou stimulaci.

Body G,H a I na velkých pyscích poslouží v symetrickém režimu pro větší impulsní proudy. Vodivost dráhy mezi nimi je poměrně špatná, díky vyššímu podílu tukové tkáně velkých labií. Na vodivosti se velkou měrou podílejí svalová vlákna, proto lze krátkými intenzivními impulsy vyvolat bolestivé záškuby poševního vchodu.

Účinné jsou frekvence od 0,2 do 10 Hz, nebo nenadálé neperiodické impulsy. Místo symetrického působení lze vyzkoušet i některou z kombinovaných oranžových drah. Formalizovaný návod je zde velmi obtížné vytvořit, protože efekt je velmi závislý na konstituci ženy a topologii genitálu. Lepši efekt se projevuje u již rodivších žen, nullipary výrazněji reagují na malých labiích. Stimulace pochvy - obr 11 , Z hlediska GET nepředstavuje pochva homogenní objekt.

Vnitřek je poměrně špatně inervován, citlivá místa v pochvě jsou lokalizována jednak do oblasti poševního vchodu body 2 a 6 a bulbu vestibuli, jednak do Grafenbachova bodu v horní třetině přední stěny bod 3. Vyšší koncentrace nervových zakončení je též v pásech, ležících podél pochvy v poloze přibližně 4 a 8 na hodinách. Všechny tyto body dobře reagují na elektrody s vyšší proudovou hustotou při místním působení.

Místa, používaná pro lokalizaci elektrod jsou označena modrými tečkami. Vhodnou protielektrodou je buď velkoplošná elektroda hýžďová jak je ukázáno na obr. Pokud je Venušin pahorek vyholen, lze elektrodu přiložit sem. Se stimulací pochvy lze spojit i stimulaci děložního hrdla a čípku. Dobře reaguje i oblast zadní klenby poševní body 4,5 a 7. Opět je vhodné pracovat s místním drážděním a protielektrodou na podbřišku.

Další metodou stimulace pochvy je zavedení vaginální elektrody, a to buď unipolární nebo bipolární. Unipolární elektroda nejčastěji pracuje s nízkou proudovou hustotou a její použití je omezeno na dlouhé dráhy, které budou rozebírány samostatně. Ještě lepší využití má vaginálka při hluboké stimulaci, zejména ve stejnosměrném režimu. Bipolární elektrodu viz obr.

Ve zobrazené poloze podél jsou polehy orientována v poloze břicho-záda doktor by to řekl latinsky. Tato poloha elektrody je používána častějí, protože lépe odpovídá průběhu svalových vláken kolem pochvy. V impulsním režimu tak lze snadno vyvolávat jejich stahy kolem zavedené elektrody - takto umístěná vaginálka má tedy kladnou zpětnou vazbu: Pootočení elektrody do obecné polohy nepřináší žádné významné změny, spíše účinnost působení snižuje.

V tomto případě je třeba dohlédnout na správnou hloubku zavedení. Zbývající kontaktní plochy lze spojit paralelně, proud pak bude stimulovat zejména zadní část poševní klenby nebo použít pouze přední plochu - v tomto případě bude stimulace probíhat i přes močovod a část močového měchýře. Vhodným režimem jsou impulsy kolem 8 mA s frekvencí zhruba 10 Hz. GET pochvy by měla využívat variací působení. Pro úvodní inicializaci je vhodné použití vaginální elektrody v příčné poloze a stimulace stejnosměrným poudem od zhruba 5 mA.

Tuto dobu lze využít buď k psychologickému nátlaku nebo k mechanickému působení, podle účelu a cíle scény.

Postupně zesilující stejnosměrné působení vyvolá jednak žádoucí prokrvení tkáně, doprovázené sekrecí, jednak stabilizuje proudové poměry v pochvě.

V další fázi lze již zavedemnou elektrodu pootočit o 90 stupňů a přejít na impulsní režim, nejprve ojedinělými impulsy, následně pak souvislým sledem s frekvencí do 15 Hz a zvyšující se amplitudou. V okamžiku, kdy bolestivost působení již neroste vyjmeme elektrodu a přejdeme k místnímu působení. K tomu nejlépe poslouží zahnuté elektrody ve tvaru podle obrázku 14 , upnuté do izolovaného krajónu dostatečné délky.

Touto elektrodou snadno dosáhneme působení v celé pochvě při zaručené přesné lokalizaci a vysoké proudové hustotě. Jako protielektrodu lze použít hýžďovou nebo zádovou elektrodu, elektrodu na podbřišku nebo klip na uzdičce klitorisu v tomto případě se místní působení mění na dráhové, velmi účinné. Elektrodou nejprve jen hledáme nejcitlivější místa krátkými doteky ve stejnosměrném režimu - mapa vhodných bodů je na obrázku Kromě akustické indikace si lze při nalezení citlivého místa pomoci i položením ruky na břišní stěnu - záškuby jsou dobře cítit.

Při stimulaci cervixu si lze pomoci i zavedeným a rozevřeným poševním zrcadlem, jehož čelisti lze využít jako protielektrodu. Citlivé je zejména zaústění čípku do poševní klenby. Posunem elektrody po přední stěně dopředu lze lokalizovat i G-bod, výborně reagující na všechny druhy působení. Asi nejúčinnější je jeho impulsní stimulace proti druhé, menší elektrodě, přitlačené k podbřišku v místě močového měchýře.

V dalším stupni je vhodné opět zavést elektrodu do pochvy, do rekta zasunout elektrodu s vyšší proudovou hustotou podle obr. Venkovní elektrody spojíme paralelně. V tomto případě je intensivně stimulováno celé svalstvo pánevního dna. Rodidla pro ženu představují nejintimnější část jejího těla. Ženy se proto velmi dotkne jakákoliv manipulace s genitálem, prováděná proti její vůli. Pocit ponížení lze zesílit vhodně časovanou psychologickou přípravou a cíleným nátlakem.

Je vhodné, aby křeslo či fixační zařízení s instrumentáriem bylo přítomno po celou dobu scény, ovšem mimo hlavní směr pohledu subjektu nebo za jen částečně průhledným závěsem.

Sama fixace do křesla by pak měla proběhnout bez násilí - pokud subjekt do křesla usedne sám, dá se očekávat jeho menší rezistence i nadále.

Efekt lze zesílit nakloněním křesla dozadu, aby osa páteře směřovala mírně dolů - tak je zesílen pocit bezmoci. Záklon ale není třeba přehánět, je žádoucí, aby žena mohla dobře pozorovat přípravy a ruce dominujícího. Účinnější jsou pomalé rozvážné pohyby rukou. Nástroj či elektrodu je třeba držet vždy hřbetem ruky vzhůru - otočení dlaní je podvědomě považováno za vstřícné gesto. Rozevřením pysků a jejich fixací po stranách pocit ponížení vzroste.

Již samotná prezentace elektrod a příslušenství vyvolává velmi intenzivní pocit strachu. Ten lze zesílit i doplněním instrumentária o nástroje, které nebudou použity ostře ozubené makety elektrod, skalpely, nůžky, sondy, extraktory apod.

Zatímco s manipulací na vnějším genitálu má žena jisté zkušenosti z intimního života či gynekologických vyšetření, na bolestivé podněty v hloubce pánve reaguje až panicky.

...

: Ariel masaze ruka v kunde

POD SUKNI FOOT FETISH Gay mladi kluci do zadku
ZLIN SEX SEX V NEMOCNICI Sice chvilku dělal kožíškyjako že má moc hokny a na takový prkotiny, jako je nějaký referendum vo nějaké Únii, sračičky-hračičky, na to že von nemá čas, ale nakonec vyměkl a hodil echo, že teda jo, že v červnu. Před nasazením štítku je výhodné labie rozhrnout do stran obr. Pracně tkaničku zkrátím a navážu. A to bysme se na to podívali. Ten buď měl již půlnoc, nebo byl někde v hajzlu, neboť ani jejich hnusný obézní čokl neštěkal. Zas měla malej kyblik, zas jí nervy tekly ven.
SEX PŘÍBRAM CZECH PORN ACTRESS Utnul jsem ho, že spím, volno mám a jestli něco chce, ať se s důvěrou obrátí na Žufiho. Sice chvilku dělal kožíškyjako že má moc hokny a na takový prkotiny, jako je nějaký referendum vo nějaké Únii, sračičky-hračičky, na to že von nemá čas, ale nakonec vyměkl a hodil echo, že teda jo, že v červnu. Vratočučka amaterska seznamka uzka vagina Gaunerová tam bejt přes den musí, na podatelně bejt někdo taky musí, drahá Dráha je na to vhodná adeptka, a na sextretariátu by taky mohl někdo zvedat telefóny - Milaska se zlomeným prstem na hnátě. Nejprve však definujme terminologickou bázi. Tím, že furt myslím na žrádlo. Pak pravila, že teda ne.

Ariel masaze ruka v kunde

Ariel masaze ruka v kunde

Ovšem naše uklízečky se opět projevily v plné parádě, nejen, že nic nezlikvidovaly, ještě k tomu několik krabic od čisticích prostředků přidaly. A ostatní kolegové usoudili, že jde o jarní úklid a natahali tam další hromadu krabic s papírama na vyhození a kdoví jakej další borčus.

Jenže včera přišel na kontrolu požární technik nebo co to bylo za pakina a napařil ouřadu pokutu, že to takhle bejt nemůže, co kdyby třeba přišel nějakej Howadoor a hromadu zapálil? A tak mě hned ráno, když jsem přišel kolem deváté do práce, odchytila šéfová a nakázala nám, že ty svý krabice máme uklidit, rozšlapat, splácnout a udělat z nich něco jako otýpku. Popravdě řečeno - ona to říkala už minulej tejden, že tím mám zaúkolovat jenom Žufiho. A popravdě řečeno, já jsem na to zapomněl.

A úplně popravdě řečeno, nejdřív jsem se na to vykašlal a pak jsem na to zapomněl. Tak dneska vyletěla jak čert ze škatulky nebo jako tasemnice z porady vedení a ať už je otýpka, nebo basama s fousama. Ale jo, vrhli jsme se na to vcelku ochotně, skákat po krabicích a lámat polystyrenový desky, to je rozhodně zajímavější, než se furt hrabat jenom v počítačích. Otýpka byla v cuku letu, i prázdný krabice od ostatních jsme k tomu přidali, takoví jsme my grandi, ale jako druhej produkt nám vznikla hromada nalámanýho polystyrenu a co s ním?

To je ta ženština na podatelně, která má na starost kancelářský a jiný zbytečnosti, ta by mohla mít pytel na odpadky. A taky bez mučení přiznala, že má, jenom nevěděla, jak veliký. Prej kolik jich chceme? A Žufi na to, že záleží právě na té velikosti. A Dráha, že jsou normální, kolik jich teda chceme. To jí začal dělat Žufi kratší přednášku na téma "normální velikosti pytlů", normálně velikej může bejt pytlík na svačinu, normálně velikej je pytel do odpadkovýho kýblu a normálně velikej je dle Žufiho taky lodní pytel, přičemž každej je velikej úplně jinak, ale k danýmu účelu je velikej normálně.

Dráha čuměla jak vyvoraná, tedy normálně, a když se chtěla zeptat, kolik jich teda chceme, přestalo mě bavit tam stát jak tvrdý "Y", zarazil jsem ju a vymyslel řešení - ať nám je ukáže a my to posoudíme. S hroznejma vobštrukcema a vzdycháním nám Dráha pytle ukázala, my jí řekli: A Dráha má zas na tejden téma - může povídat, jaký ohromný výkony po ní vypočítaví technici chcou.

A když byl polystyren v pytlích, všechny krabice rozdupaný, rozřezaný a do otýpky svázaný, přihnala se Jaruš z kasy, přilákaná po hodině hlukem, s děsem v očích, že vona bude za tejden malovat a chtěla si nějaký krabice nasyslit a vodtáhnout domů.

Koho by taky napadlo, že se po měsícu někdo odváží to tam uklidit, že ano? Tak jsme jí tam ještě jednu maličkatou vyhrabali, aby nebyla smutná úplně, mno, na stěhování krámů při malování to není, ale můžem říkat, jací jsme kluci ochotní, a Jaruš si do toho může odkládat třeba štětku. Tak nám Venca Klausů nařídil referendum. Sice chvilku dělal kožíšky , jako že má moc hokny a na takový prkotiny, jako je nějaký referendum vo nějaké Únii, sračičky-hračičky, na to že von nemá čas, ale nakonec vyměkl a hodil echo, že teda jo, že v červnu.

Vcelku ho chápu, že dělal takový vofuky a že se mu votevírá kudla v kapse, jenom zaslechne "Unie", to má chudák stará už vod dob, kdy se na něho vysrali kámoši, trhli se z jeho party a založili si taky Únii, jenže to šlo o Únii svobody nebo jak se to bratrstvo tento tejden nazývá, bacha, neplést s tím Svobodou , kterej je zas z toho druhýho mešuge sdružení, to je zase jakási jiná Únie, cosi s křesťanama maj v názvu, jenže s těma to má zase společnýho hodně málo, nikde jsem v Bibli nečetl, že by měl bejt křesťan děvka prodejná, ačkoli se tadlencta parta jmenuje v druhé půlce cosi jako Strana Lidová a jak je někde napsaný, že je něco lidovýho, tak to se dá čekat, že to bude pěknej ksindl.

Sakra, to je v tom bordel. No, holt Vašík Klausů to referendum vyhlásil, ačkoli mu z toho naskakuje vyrážka, vono mu nic moc jinýho nezbylo, za blbca by byl von, anžto se děsně hnal kamsi do Řecka podepsat jakejsi elaborát, že Cajzli se do tej Únie děsně těší, tam omylem podškrábl, že k temu je potřeba právě to referendum a teď to má. To ovšem jenom tak na okraj. Podstatný bylo, že ačkoli jsem se přivalil dneska do práce relativně rozumně, něco málo po osmé, už jsem tam měl vzkaz od kolegyně DrDol, že děsný drama, hrůza hrůz, referendum se na nás řítí, hrozný změny v systému voleb budou a hned se mám stavit, nebo se to nestihne celý připravit a národní katastrofa je na obzoru.

Nechal jsem ju vydejchat a trochu souvisleji mi to vysvětlit. Prej se nějak upravila jedna číselná řada, čísla volebních okrsků, jéééé, uííííí, děs běs mrtvej pes, hned teď je třeba to všecičko přečíslovat a urgentně opravit, bůůůů, kvíííí Zas měla malej kyblik, zas jí nervy tekly ven. Odtušil jsem něco ve smyslu, že teda jo, tak nějak dopoledne se na to letmo podívám.

A nechal jsem DrDol dvě hodinky vysmažit a vydusit. Mezitím mi do toho vlezla Ťápina neplést s Ťapinou , která měla mnohem závažnější problém - její neteři doma shořela tiskárna a ona má vytiskárnovat jakousi seminární práci a dneska to musí bejt hotový.

Tedy neteř přišla za tetou Ťápinou s brekem, teta Ťápina za Žufim s prosíkem, ten se v tom chvílu hrabal a přehrál to na mne s blbejma kecama. Vida, to je aspoň problém hodný pozornosti odborníka. Během několika málo minut odcházela neteř i s tetou Ťápinou a s vytištěnou prací. A já jsem si mohl v klidu dopít kafe, přečíst si poštu a něco málo na zpravodajských serverech, načež po desáté nastal čas, kdy by mohla mít DrDol tak akorát dost a tedy bych se jí na to mohl podívat, co tam zase vyšiluje.

Vskutku, už jí očividně došly dramatický výstupy, seděla schlíple až letargicky, jenom mi zamávala před nosem jakousi tabulkou a pravila, že si to eště ověří, zavolala jakési bábě snad na vnitro nebo kam a ta bába DrDol řekla, ať nestresuje a vychladne, že celá slavná změna je až vod příštích voleb. No vida, klasicky, stačí dát problému trochu času a on se vyřeší sám. Jo a navečer jsem si udělal čas a konečně splácal aspoň první část povídání o výpravě na říčku Loučku , jinak by se mi to nahromadilo a pak by mi z toho hráblo.

A eště referendum do toho. Stav ženskejch na našich tocích nezměněn. Ťapina furt v čudeli, Evík furt tady. Existuje několik variant, eliminuju-li ty, které se neshodují s Evíkem - bolavejma nóžičkama a s Evíkem - připáleným rypáčkem, zůstala mi varianta nikoli nepříjemná - váleli jsme se.

Sakra, nehledejte ve všem zas nějakej podtext. Prostě jsme dleli doma, povalovali se na gauču a čuměli na filmy, aby to ladilo s tím včerejškem, tak na filmy válečný.

Jenom jsme si zajeli do hospody na oběd a vyvenčili potom psy. Tak nám to vydrželo až do podvečera. V ten inkriminovanej podvečer jsme zašli na golfík , zahrát si a napojit volátko Kofolou. A zahráli jsme si a já, zcela netradičně, vyhrál.

Což ovšem néni žádná extra zásluha, jelikož Evík je netrénovaná. Pak jsme měli jít naproti k šalině Ťapině. Jenže se do toho přimontovali Pivouk a Méďa Béďa, že ať si jdeme pinknout golfík eště jednou, oni hráli zároveň s náma asi o jednu až dvě dráhy pozadu, já jim vyprášil kožich a Méďa Béďa se holedbal, že když si s nima dáme ještě jedno kolečko, tak uvidíme, kdo je lepší.

A tak jsem napsal Ťapince, ať přijde vod šaliny individuálně přímo na golf, dali jsme si s Pivoukem a Méďou Béďou ještě jedno kolečko a uviděli jsme, kdo je lepší. Teda já jsem jim to říkal hned od začátku, ale voni jinak nedali. Tak zas ten pátek, Jak řekli, tak udělali.

Aspoň s tím náhradním volnem. V pátek jsem do žádné práce nešel. Což ovšem nebránilo Telečumilovi Frajtříkovi vytáhnout mě z postele po telefónu. Začal mi obšírně rozprávět, jak se s velkou slávou dovalí na náš ouřad a tam bude zase velmi moudře zázračit s telefonníma linkama, kterak linky budou linkovat a k světlým zítřkům nás po drátech elektróni povedou.

Utnul jsem ho, že spím, volno mám a jestli něco chce, ať se s důvěrou obrátí na Žufiho. Už jsem se chystal Telekomunistu Frajtříka zpražit, že fakt je mi dneska po nějakejch jeho drátech prdlajs, a von to né Frajtřík, vona to Evunďulík alias Evule alias Evík, kámoška z Tábora, se kterou máme mít v devět sraz na nádraží, ujišťovala se, jestli nechrápu. Teda až zavolala, to už jsem nechrápal. Vylezl jsem a šel na to nádraží.

Předtím jsem se rozloučil s Ťapinkou, kterou jsem tímto katapultoval do Plzně. Hodlám si Evíka nasadit na víkend domů, přece tady nebudu mít ženský dvě, to už by mi z toho hráblo. Nebudu zbytečně rozpitvávat, jak jsem na nádraží čekal, Evík tam taky čekala, jenže jinde, pojem "na nádraží" si vyložila jako "někde poblíž nádraží, třeba na zastávce šaliny", čili jsem tam notnou dobu stepoval, pak jsem se našňupl, zkusil jí zavolat, jí scípnul mobil, no drama.

Ale našli jsme se, zašli na kafe a šli se podívat na Špilberk. Procházkou, já si při tom fotil děsný kvanta kytiček a rozkvetlejch stromů, sluníčko svítilo, samý plus. Na Špilasu jsme se původně jenom chtěli podívat, jak maj v nedělu otevřený to muzeum, tu vnitřní expozici, kde jsem, abych pravdu řekl, ještě nikdy nebyl. Jenomže zase to bylo jinak.

Když jsme se už jak ti blbci vydrápali navrch, asi bysme byli fakt padlí na palicu, abysme se jenom koukli, kdy maj votevřeno v nedělu, šli dólu a v tu nedělu zas nahóru, ne? To by bylo tak na teplou, studenou a do klece. Hezky jsme si tam zašli hned.

To je obrovský muzeum, kde mají děsně moc děsně zajímavejch věcí o historii hradu, o historii města, rozdělený na patra, celým tím se prolíná hlavní motiv - jak u Brna dostali Švédi na prdel. Strávili jsme tam snad dvě a půl hodiny a měli toho akorát tak dost. Štěstí, že poslední dvě z pěti expozic byly jákási architektura, která nás za hercnu až tak nevzala, a pak jakejsi děsně slavnej a hlavně mrtvej malíř Jánuš Kubíček , představitel takovýho toho šmudlopatlalismu, jak tam má vobrazy typu žlutá šmouha v modrým fleku, já si říkám, že se to bude jmenovat třeba "Romantický banán" a vono se to sviňa jmenuje "Dramatický meziprostor", no to by bylo něco pro Howadoora , ale na pro nás.

Rychle jsme vzali dráhu a šli radši na Lesnou za "šukínama" a pak na golfík. Vod plešatýho Vejti jeho přítulkyně Žábina slíbila, že dneska vezme s sebou jednoho z našich bejvalejch štěňat - Mášáčka teda dneska Endyho. Jsem se mocně pokochal, jakej je z našeho hloupýho štěniska velkej chytrej pes, jak je celej po mámě Máši, postavou, i zrzavej po ní je, jenom má po tátovi Andym ty chlupy krátký a uši svěšený.

V sobotu jsme s Evíkem vyrazili na vejlet. Podívat se na výročí bitvy o Ořechov. Jsme si hezky dojeli do Silůvek vlakem, do Ořechova došli, zrovna tam probíhala pietní vzpomínka u památníku, chvíli jsme poslouchali, jak tam všichni s dojetím v hlase mektají, jaký to bylo hrdinný a tuze pěkný, že Ořechov byl vosvobozenej, jak je jim děsně líto těch, co tam padli, že si toho máme vážit a tak. Úplně bylo slyšet, jak to všichni myslí upřímně. Doufám, že tu ironii chápete i bez uvozovek.

Zvlášť jakási místostarostka nebo co to bylo za pipku, ta mluvila, jak když sere a maluje. Radši jsme počkali až ti užvanění tupani sklapnou a spolu se všema ostatníma se přesunuli k objektu bejvalejch kasáren, kde byla menší výstava bojové techniky, armáda jako spolupořadatel si na tom taky přihřála polívčičku a předváděli tam části jejich výcviku, což spočívalo v tom, že sebou všelijak mydlili vo zem a říkali tomu mu-sa-do a všichni na to koukali a děsně jim tleskali, že s takovejma kabrňákama by se rvát nechtěli.

Ale v zásadě to bylo pěkné - kolem se producírovali vojáci Wehrmachtu a Krasnoj Armiji a uprostřed toho měla Armáda České Republiky svůj stánek a náborový středisko a lampióni tam s úsměvem koukali, jak se jim tam ty cizí armády špacírujou a eště jim k tomu špacírování vyhrávala Posádková hudba Brno.

Tedy dokonalá napodobenina běžného stavu. A pak začala vlastní imitace bitvy a děsně se tam střílelo a chvílu honili Rudoarmějci Wehrmachťáky, ti je potom zase hnali aus a tak furt dokola. Pravda, měli výzbroj a výstroj posbíranou, jak jenom to šlo, kdosi vedle mne při začátku, když viděl tu sebranku, poznamenal: A že se jim do toho občas jako transport připletlo americký vozidlo, to už vem čert.

Hlavně - bouchalo to tam, čmoudilo to tam a nakonec Rudá Armáda vyhrála a všichni byli děsně nadšení. Nejvíc ti aktéři, ti byli spokojení, že se vyblbli, i mrtví fašisti vstali a děsně se smáli a stříleli do vzduchu, jak jsou rádi, že je zastřelili a dobro zvítězilo. A pak jsme se s Evíkem zase vrátili stopem do Silůvek a zpátky do Brna a Evík si připálil na sluníčku rypáček a teď vypadá jako vopařená a já vo tom napíšu ještě někdy podrobněji, protože fotek mám moc a beztak nevím, kdy to budu dělat.

Je pátek, a to je svátek. A víte, co to znamená? Dnešek se mi zdál hned ze startu jako divnej den. V osm mě vzbudil EFXáckej untršéf Béďa. Aha, tak to kecám. To by eště nebylo nic divnýho, vstávat v osm je ještě vcelku v normě, když v tu dobu začíná pracovní doba, to ještě nevypadá ani na extra zpoždění, a Béďa mi taky volá zásadně v takovýto neuvěřitelný doby.

Nepřišel adresátovi ani jeden. První poslal na volskou neexistující adresu, tudíž tam žádnej adresát nebyl, druhej měl osmnáct megabajtů, ten měl zase za adresáta jakýhosi prapodivnýho čičmundu, kterej měl tu adresu na nějakým obskurním freemailovým serveru a s takovou volskou dávkou se ten server nevyrovnal. Adresu z papírku by mohl umět opsat a osmnáctimegový maily se taky neposílaj.

Jo, ten divnej den. Divnej začal bejt hned potom. Třeba když jsem před devátou došel do práce. To by taky ještě šlo, ale čekal bych tam víc lidí, než vratočučku starou Gaunerovou, drahou Dráhu na podatelně a zapomenutou sextretářku Milasku. Jo, eště Žufi tam trůnil. Očividně něco nebylo v pořádku. Asi mi něco uniklo. Vratočučka stará Gaunerová tam bejt přes den musí, na podatelně bejt někdo taky musí, drahá Dráha je na to vhodná adeptka, a na sextretariátu by taky mohl někdo zvedat telefóny - Milaska se zlomeným prstem na hnátě.

To by vysvětlovalo přítomnost těch tří, ovšem zdaleka mi to neobjasnilo nepřítomnost všech ostatních. Sobota nebo neděle očividně není, to by tam nebyly ani tyhle tři Grácie, hmm, tahle eventualita padá. Aha, po chvíli se to vyjasnilo. Ty tři se tam nějak na prezenční listinu došmudlají a Žufi není pracovník, alébrž je poskok čili civilkář, teho netřeba zaBezpečovat ani Ochraňovat jeho Zdraví, též to u něj není Práce, ale služba - jak už z názvu vyplývá.

No jo, šéfová trochu kňourala, že proč jsem tam nebyl, že když to může poslouchat i vona, velká tasemnice velkýho ouřadu, proč né já? Ale připomněl jsem jí, že jsem včera přišel do práce včas, tedy su týden hájenej jako vzorovej člobrd, tak ji to zas přešlo. Jenom si brblala cosi o lumpech a o pohřbu. O jejím pohřbu, když těch lumpů bude mít kolem sebe víc.

Obratem jsem jí připomněl, že nemusí mít strach, že bych něco zase vyvedl zejtra, protože si pro jistotu beru volno. Měl jsem při tom dva pocity, v románech se tomu říká "smíšené", jako by ji měl ten šlak trefit hned nebo naopak tiše jásala, jen ať jí aspoň na den táhnu z očí.

A to je vlastně všecko důležitý za celej den, co se týče pracovního procesu. Zprávy z domova - vysledoval jsem Ťapinčinu logiku v používání lustru v ložnici. Já jdu do ložnice první. Rožnu pro nechápavé - rozsvítím. Zůstává rožnuto, aby se milovaná nepřerazila a nenarazila si rypáček. Né rypáček, ale celá Ťapinka. Stěžuju si, že mi světlo svítí do ksichtu. Ťapinka praví, že vona nerožla. Né jako přímo vona, to až potom, zhasne světlo.

Teda taky né samo vod sebe. Stěžuju si, že mi světlo svítí do ksichtu, Ťapinka praví, že vona nerožla, já začnu řvát, vyženu ji z postele, ona vstane, zhasne, zase lehne a řekne, že to mám s tou logikou ňáký popletený. Ach jo, mám to ale trápení. Chodit spát ve dvě a vstávat před sedmou. Utahanej su jak to kotě.

Ráno mě páčila Ťapina z postele a mně se tuze nechtělo. A navíc se mi asi zdálo něco děsně divnýho, protože si pamatuju, že jsem vstával a děsně nadával na reklamu, že furt vodněkaď chodí nějaká, že je i v SMSkách, který mi navíc nějakej idiot posílá takhle po ránu.

Byl jsem vyveden z omylu - prej to je budík. Ještě jsem měl konflikt s čubou Mášou, která se po mně furt drápala a skákala, dal jsem jí decentně na prdel a vona dělala uraženou čubičku a jakože se mnou nemluví, dokonce ani na zavolání nepřišla, tedy jsem přišel já a dostala na prdel ještě jednou. Ať má proč trucovat.

A až na to, že jsem teda přišel do práce zase jednou po čase včas to je ale blbej slovní obrat , tak se nedělo asi nic moc zajímavýho. Co třeba Fišta a proteinová strava? Jak si donesla do práce müsli v piksli, otevřela a nesmüsli se hejbalo? Nakonec to strava proteinová pro Fišli nebyla, Fišle nehodlala čekat, až se červi rozlezou, bič boží je vyžene, předešla tomu protiútokem a müsli z piksly vysypala do hajzlu. A jen si pomysli - bylo po müsli.

A taky po červech. Tím pádem i po proteinech. A hlavně po Fišli-müsli-snídani. Hlady byla, Fišle milá. Ale je to děvče odolné, jelikož to přežilo. Takovej Bobeš by zdechl.

Co kupříkladu zážitek z golfíku? Jak jsme si šli zahrát a Ťapině prdly gatě? Taky žádná velká psina, protože jí táhlo do tento, no, toto, jo, do gatí, nechtěla se předklánět a míčky jsem musel páčit z důlků já. Též z tohoto úhlu pohledu houby veselá historka. Howadoor do mne furt duje, jak do bolavé nohy, ať přestanu plácat tyhle "zbleby" a sepíšu intelektuální úvahu. Když bude nejhůře, i intelektuálně politickou prý zavděk vezme. Jo, já zase napíšu něco vo politice a pak mi budou všichni šmudlat vošklivý maily, že su fašista a kdesi cosi a tak.

A vod inťošskejch úvah je tady Bobeš. Vono mu taky nic moc jinýho nezbejvá. Daleko od domova, sexu nedostatek, krávy šílený všude okolo. Chlastat ani Bobeš taky nemůže furt. Nestačily by mu diety. Prej do něho pořád rejpu, že píše jenom vo žrádle.

Snad proto tentokrát napsal úděsnej zážitek, kterak se zapomněl nasnídat a málem cestou vlakem zhebnul hlady. Hned na nádraží to napravil, šel si nacpat břuch do jakýhosi bistra, jenomže neprozradí do jakýho, abych ho zas nepomluvil. Ale pak, když je hezky napapanej, už ho nebaví ani DVD ani hry na PlayStationu, sedne si a zničehonic myšleno jako "naráz", samozřejmě ne "z ničeho" ani "nic" vyplodí fakt zajímavou kapitolu nazvanou "Filipika o jménech".

Což je děsnej nářez, Bobeš vyčenichal, že nějací chlapi se můžou jmenovat i Růžena, Jiřina nebo třeba Ariel. A von by se nejradši jmenoval Elvis. Jenže je tak zaměstnanej žrádlem, že si to ani nemůže vyřídit.

Kdyby byl pořádnej chlapák, tak se na měsíc nechá přejmenovat, vystavit si všechny doklady a pak si vyběhá změnu zase zpátky. Poslední Bobšův dnešní počin byl, že vyplodil anketu, který mužský jméno přijde čtenářům jeho Bobšotlachu nejdivnější. Nejdivnější na těch dle něj nejdivnějších jménech je to, že tam chybí to skutečně nejdivnější, a sice "Robert". Héj, Bobeš, voprav to. Nakonec se musím zmínit o panu Chochovi.

Od něj mě totiž ráno čekala zpráva, že ho mám přestat pomlouvat, což ovšem nemám v nejmenším úmyslu. No schválně, přestal by někdo pomlouvat jedince, jehož počínání k tomu vyloženě svádí? Pojal nápad zakoupiti sobě velociped. I přišel do prodejny a zařval z plna hrdla: Začal jsem to s ním rozebírat, jestli třeba to: Chocho se mi důvěrně svěřil, že to bylo trochu jinak, přišel skutečně do obchodu s cyklistickými potřebami, rozhlédl se a slušně, leč hlasitě, se otázal, zdali se tam dá koupit kolo.

Ta pasáž, že na něj koukali jako na cvoka, už se prý zakládá na pravdě. Není divu - přijďte do trafiky a zeptejte se, jestli se tam fakt dají koupit cigarety. A tohle já mám přestat komentovat? Kurňa, to je klid. Klid hraničící až s nudou. Ale to není nic zaručenýho. Možná je to tím, že je celej ouřad zdecimovanej po Velikonocích. Taková sextretářka Milaska si přerazila prst na noze a hopká jak postřelenej šimpán.

Ovšem doma, hezky neschopenku na to má. Též zákonodárná Jíťa, ta zas šmejdila kdesi na vejletě, kdoví, co prováděla kde v jakým bejlí, načuchala se ňákýho pylu a prej je z toho vopuchlá. Z toho pylu teda, né z toho provádění v bejlí. Vypadá údajně jak mičuda a Číňani maj proti ní kukadla jak zrcadla. Renátka ze stavebního si taky zpřerážela hnáty a další kolegyně ze stavebního, Smolná Jarda, ta oscilovala mezi kanclem a hajzlíkem.

Kdoví, jestli blila z novýho kolegy, co tam maj, nebo z čeho jinýho. Nebo taky dováděla v bejlí? Ať to počítám, jak to počítám, úmrtnost kolem padesáti procent.

To jenom já su takovej vůl, že mám ruku naraženou, nohu naraženou, do práce stejně jdu a ještě navíc tam pracuju. Pracuju, to je asi taky pro dnešek mírně nadhodnocenej výraz. Měl jsem úhrnem dva problémy k řešení: Velkýmu šéfovi Kvakinovi nešel počítač. Jenže to né, že by von, tupan, zavolal a jako normální člověk řekl, co ten krám dělá nebo spíš nedělá. To von, tupan, zavolá sextretářce Olouškovi jediná zbylá , naklavíruje jí do štrycle, že mu to vůbec Netanjahu, sextretářka Oloušek zavolá mně, že velkýmu šéfovi Kvakinovi to vůbec Netanjahu.

Kvakin smutně čumí na nápis: Press any key to continue. To je náš Kvakin. A definitivně mě nasral jeden větráček v počítaču. Vono jich je tam několik, teda těch větráčků v tom počítaču, počítač sám je jenom jeden, to dá rozum, takže větráčků jest několik, ovšem ne všechny dělaj randál.

Tohle byl takovej nepodstatnej, od šuplíku na výměnnej disk. Ale čím menší větráček, tím větší bordel při zapnutí dělal. Závada nikoli kritická, ale už mě fakt pil krev moc dlouho, to je jak v tom přísloví o té kovářové kobyle. Tedy jsem se dneska nakrknul, větráček vymontoval.

Chrastil i v ruce, natož pak, když se má točit rychlostí několik set otáček za minutu. To byla příčina toho kraválu. Původně jsem chtěl zajít k Mamutovi koupit novej, pak mě napadlo, jestli tam nemám eště ňákej nasyslenej. Zanoroval jsem ve skladu a měl jsem. Tak jsem drapnul trafopájku a pohroužil se do útrob počítača. No dobře, tak jsem to už měl vymontovaný na stole. Ale s tou trafopájkou jsem na to šel.

Cosi jako kolega, Žufi, kterej je inženýr, ten na mě čuměl, co tam s tím zázračím. Dvakrát se mi podařilo vyrobit spoj zvanej "studeňák", takovej, za jakej bych v elektrokroužku dostal po čuni. Do té doby, než jsem mu pohrozil, že to dám na dodělání jemu. To sklapnul jak pastička a radši se věnoval svýmu chatování. Stejně jsem ho seřval, že mi ukryl izolačku, von se teda bránil, že to von né, kdepák, ale já moc dobře vím, že to byl von.

Já tak pořádkumilovnej, abych zašil izolačku do šuplete, to zas nejsu. A jako perlička - zapomněl jsem u Ťapiny v dokladech z vejletu šalinkartu. Takže kdyby mě načapal revizór, asi by se musel spokojit se služebním průkazem ouřadu, což, tipuju, by se mu moc nelíbilo. Ale žádnej jinej průkaz jsem neměl. Holt bych zaplatil nějakejch těch třicet korun jako manipulační poplatek či co, jak se platí, když šalinkartu máte, leč necháte ju doma eště je to podmíněný tím, že vás musí čapnout ten revizór, jinak se na to můžete pochopitelně krajc vajc , ale musel bych se s tím štrachat kamsi na zločinnej podnik DPmB , což by se mi nelíbilo.

Nejsu ňákej hej nebo počkej nebo Chocho s jeho čundrslevama a falešnejma dokladama. Nechce se mi s nějakejma vopruzáckejma revizórama se hádat, na cestu domů jsem si koupil i jízdenku. A večer jsem ani nešel do hospody, ale dopsal jsem konečně tu výpravu na Rokytnou , abych mohl začít spisovat tuhle, jak jsme byli o víkendu.

Nebojte se, nebude to nic zvláštního, jako vždy ode mne, něco kytiček a pak už jenom sex a zase jenom sex. Tak jsme zase doma. Když říkám "zase", vlastně já "zase" neříkám, ale zase "zase" píšu, zase o tom píšu, zase píšu o "zase" Z toho vyplývá, že jsme doma nebyli.

Byli jsme na výpravě. Jeli jsme, šli jsme, zmokli jsme, uschli jsme, tak jsme, aby nám to nebylo líto, museli vlézt do vody. Do vody jsme museli vlézt, abychom udělali oheň. Vím, zní to trochu nelogicky, ale je to tak. Potom jsme zase šli, ačkoli někteří z nás viseli. A ti, co šli, ti sundávali ty, co viseli, aby ti, co viseli, už neviseli, nýbrž taky šli.

A pak jsme chtěli jít po suchu, jenže někteří z nás byli mokří. To už tak přijde. A nebyla to tentokrát Ťapinka. To je ještě víc s podivem. A tak to šlo pořád, my jsme pořád taky šli a teď jsme doma.

Už abych o tom napsal podrobněji. Ráno jsem tradičně zaspal. Po deváté jsem se přiřítil do šaliny, v jedné ruce čerstvě zakoupený noviny a ještě peněženku, ve druhé dva telefony, jak jsem se usilovně snažil šéfové napsat, že se jako řítím, ať neorganizuje oslavu, že jsem nezhebnul. No, koho nevidím, takovejch by se našlo dost.

Taky blbá otázka, teď už taky nikoho. Dobrá, tak koho jsem to v té šalině to ráno uviděl? Jak si pokojně sedí a rozhlíží se a čeká, až se ten šmirgl rozjede.

Tohohle revizora poznám, ten je takovej slušnej, přijde, pozdraví, ukáže obvykle naráz placičku i průkazku a zdvořile požádá o jízdenku. Tak jsem šel kolem něj, vytáhl šalinkartu z peněženky, vrazil mu ji pod rypák a pravil, že ať pak už nemusí votravovat. Dva lidi vstali a šli si cvaknout jízdenku. Já su totiž slušný mladý muž, ne jako třeba pan Chocho , kterej jezdí zásadně načerno teda on tomu vzletně říká "čundrsleva" , z věku, kdy jsem se s revizorama honil nebo jim vnucoval nějaký falešný doklady a podobně, z toho už jsem taky vyrostl.

Občas ho verbálně podusím, abych dal možnost všelijakejm Chochům a jinejm individuím včas zahnout kramle, ale to je asi tak všecko. K večeru jsem se zase dostal na chvílu na chat, tentokrát na XKo , kde jsem potkal uživatelku Zelenookou Tygřici, která se do mně začala tuze hystericky navážet.

Šlo o to stejný, jako včera s homosexuálním Speedeem, jenomže Speedee držkuje, leč ne mnoho. Tygřice byla na pokraji infarktu, zralá na kyslíkovej stan, že jsem publikoval z tohotéž srazu její fotku z podhledu, kterak jsem jí tím opticky zvětšil kozy. A to ani ne moc. A vona hned do mne, jakej su vyvrhel, že jí kozy zvětšuju a ještě o tom píšu a vůbec měla malej kyblík, nervy jí tekly ven.

Že jak by se mi líbilo, kdyby si vyfotila mýho ptáka a psala, že je opticky zvětšenej, tedy jsem jí řekl, že by se mi to líbilo moc a kdy si teda mám udělat čas?

Ale to vona zase né, ještě chvílu ječela dá-li se to na chatu takto nazvat , že do srazu proti mně nic neměla a teď už proti mně něco má a já už si to nepamatuju, ale bylo to tuze dramatický a asi bych si to měl vzít k srdci. Tak já si to k srdci teda vezmu, nechám Tygřici její malý kozy a pošlu na ni Chocha , ten už jí to vysvětlí.

A zejtra jedem ven a nic se psát nebude a budeme pryč ukrutně dlouho, pokud nebude pršet čili chcát moc intenzivně, tak až do pondělka, a to ještě nemám dopsanej minulej vejlet, ach jo. Však tentokrát to bude stát taky za to. Organizuje to Vlastík a Ťapinka a domluvit se nemůžou a Ťapinka zas píše, že za to můžu já. Já to cítím jinak, jenže mi řekla, abych o tom nepsal moc sprostě, tak o tom psát nemůžu.

Takže spát, sbalit a jet. Bobeš je tím vinen. Bobeš je vším vinen, ale tímhle zvlášť. Tím, že furt myslím na žrádlo. Jindy na něho myslím taky, ale za to si můžu sám. Dneska za to může Bobeš, jelikož se přestěhoval v tej Anglii do novýho působiště a barvitě popisuje, jenom tak, mezi řečí, co kde zase vyžral. Leč jak se tak brouzdal pěšky kolem potoka, neomylně mířící k supermarketu, aby si nakoupil cca jeden vagón žrádla na večer, málem ho sežrali jacísi hmyzáci, beztak maj taky tu BSA , nebo BSE nebo jak se to svinstvo jmenuje.

A v novým hotelu mu nefunguje PlayStation, protože hotel je moc nóbl a na takový vágusy rozežraný, kteří si dají do minibaru chladit svoje lahváče a eště si chcou píchnout do hotelovýho televizoru jakejsi svůj krám, na to tam nejsou zvědaví. A Bobeš má aspoň zatím s hraním utrum, tak mu nemusím závidět. Vlastně jsem dnes nejedl až tak moc.

Nejdřív oběd u Primů, pak skunk-pao v bistru u réžožrótů a pak až večer doma knedlíky borůvkový z polotovarů. A už zbodnu jenom něco maličkatýho jako třeba Tatranku a banán a půlkilovej jogurt a pudu spat. To je vcelku slušná dieta. Třeba jsem mezi těma jídlama byl taky v hospodě s Nepejšem a Krajdou, kteří se tam ládovali jako nezavření a já si nic nedal.

Kromě tří půllitrů Kofoly. A ti dva šli potom domů, zatímco se tam vyrojil celej manšaft z nedalekýho SoftComu, hlavně z nich Bel5 vulgo Belino a taky Speedee, kterej slavil narozeniny.

Taky si mě Speedee všiml a přišel ke mně a začal do mně hustit, že to minule vode mně nebylo vůbec pěkný, jak jsem na srazu XKa vyfotil, kterak líbá Sumila, že si teď všici myslí, že je homosexuál.

Musel jsem ho uklidnit, že si to nemyslí zdaleka všichni, nýbrž jenom ti, co ty fotky viděli, nutno poznamenat, že si to očividně myslí správně, jelikož "co je psáno, to je dáno" a já k tomu taky napsal, že Speedee toho Sumila líbá a taky je homosexuál. A taky se mě několik lidí ptalo, je-li Speedee fakt homosexuál a já jim řek, že to nevím úplně jistě, ale podle toho, jak líbá Sumila, tak to vypadá, že homosexuál je. A Speedee šel slavit ty narozeniny, což pojal v tom stylu, že se uchlastá k smrti, aby už nikdy neměl žádný narozeniny.

Nevím, jestli to má co do činění s jeho homosexuální orientací, ale soudil bych, že se dočista a úplně neuchlastá, protože na zejtřek má naplánovanej další flám a zamluvenou hospodu pro tuze moc lidí a uchlastá se až tam. A jenom ještě pravil jako vysvětlení k tomu srazu: V devět do práce. S kolegou Liškou Podšitým dorazit kryptovací program.

A taky se to Liška Podšitej naučil. Což je s podivem ještě víc. Zvlášť proto, že mu do toho furt zvonily telefony a von měl nepřekonatelnou touhu je zvedat a s někým si povídat. Je horší telefonista, než Fišle. A to je co říct. Nakonec se mi ho podařilo ke spolupráci donutit. Jeden telefon jsem mu diverzně vyvěsil a na mobilu ho donutil vypnout zvonění. A hned se kryptovalo, jako vo život. Pravda, vo život Lišky Podšitýho.

Eště jeden telefonát a já bych ho zabil. U EFXka nastala krize a krušné časy. Ovšem závada je na straně Telecomu , což asi nikoho nepřekvapí. Půlka centra Brna je v hajzlu. Leč u EFXka z toho byli trochu vyděšení. Zaexceloval tamější kolega projektant Drak, kterej iniciativně sám samička zprovoznil nouzový připojení po modemu. Šéf Bóďa je taky hvězda. Ten to celý zjistil kolem jedenácté, kdy se pokusil úhrnem asi tak potřetí zapnout počítač. Asi ho popadl nějakej náhlej záchvat upřímnosti, jelikož když jsem se zeptal po příčině jeho trablů, bezelstně odvětil: Jaká škoda, že jsem si to nenahrál, mohlo to oblažovat moje uši každou noc před spaním.

A kdo nám tady chybí? No jistě, untršéf Béďa. Ten mi volá ještě v deset večer, že Internet neinternetuje a je třeba SkyNetu smlouvu urychleně vypovědět. Mezi tyto věci patří třeba to, že dráty fakt patří Telečumákům. Cestou domů mi volala Ťapinka , máme-li nějakej plán na večír. To jsou ty její orientální tance a čtení Ženy-in. Kam na takový nápady chodí?

Ale dobrá, jen ať se milá má jde pobavit, já se stavím na golfíku , natlačím do hlavy dvě Kofoly a budu se doma flákat. Stojím za golfem a volá mi znova, že si přišlo půjčit "šukíny" mládě Petruška vod golfáckýho velkopodnikatele a velkohostinského Harpagona Péti Spojky, vona se s nima projde a dovede mi je do hospody, anžto Ťap teda jde.

Kurva drát, zmrdi jsou to všichni. Člověk chce mít chvílu klid a jakýsi debilní parchantě musí vysírat s čoklama. Samozřejmě, že tam byla za patnáct minut.

Když jsme jí vnucovali celýho psa, to né, ale vždycky si tak přijít s pejskama pohrát. Pro ně to taky není žádný terno projít se třikrát kolem baráku na špagátě. Sice lepší, než nic, každopádně je to pro parchanta na pár facek. Ještě ujde taková Sosňa, harantě vod Plešatýho Vejti a Žábiny, ta tak jednou za čtrnáct dní.

Kde furt ti lidi berou to nezvratný přesvědčení, že já su zvědavej na jejich píčovský nápady? Já vím, to není nic tak divnýho, ale nepřerušujte mě. Zaspal jsem totiž zvláštním způsobem. Navíc si ten zvláštní způsob pamatuju. V sedm hodin mi začal řvát radiobudík. Ony mi ty potvory řvou tak na střídačku, se zrychlujícím se tempem, v sedm to graduje, to by měl ječet budík, dva mobily a to rádio.

Stejně to bejvá prdlajs platný. Ale dneska jsem umlčel ty digitální záležitosti a ejhle, z rádia mě právě zval moderátor Českýho rozhlasu - Praha k poslechu zpráv. V životě jsem netušil, že tam mám něco takovýho naladěnýho. To vám mě tak konsternovalo, přišlo mi to v tom polospánku tak divný, že jsem se nad tím musel zamyslet, v důsledku čehož jsem usnul. Ale v klidu jsem o hodinku později zase vstal a v devět jsem byl v práci.

Excelovala kolegyně sextretářka Milaska. Situace měla bejt jasná - tasemnice v čudeli, malej šéf Áda v čudeli, velkej šéf Kvakin měl bejt rovněž v čudeli. Jenom druhej malej šéf Jůhelák že se tam otočí. A tak se sextretářky Milaska a Oloušek domluvily, že Milaska přijde lážo plážo v deset a zato Oloušek vyprejskne v poledne. Jenže kde se vzal, tu se vzal, velkej šéf Kvakin ve dveřích stál. A kroutil hlavou a byl děsně zvědavej, kdeže ta Milaska dneska je?

Pak se teda zdekoval, načež Milaska během tří minut přišla, doslechla se to a málem ju vomejvali. Asi jí došlo, že ju čeká festovní pojeb. A byla z toho tak mimo, že si zavirovala počítač. Von vám přijde takovej virus či lépe červ mailem. Pozná se podle toho, že vám hned vnucuje, jestli ho třeba nechcete votevřít. Všici to ví, všem jsem to dvakrát psal. Ale vyblblá Milaska hned klikla "jo".

Tak se jí to pro jistotu zeptalo, jestli to myslí vážně, když chce votevřít virus. A vona na to, že to je "oukej", fakt ten virus chce. A pak volala, že má virus. A ať jí to vopravím, dost na tom, že dostane pojeb vod Kvakina. Měl jsem jinej názor. Dostala pojeb ještě vode mne. A přišel i Ťapince, ta pravila: Mám připravenou reinstalaci dvou počítačů.

V tu chvílu si untršéf Béďa musí rozvrtat počítač. A taky jim musí dojít inkoust ve dvou tiskárnách naráz. A šéfovi Bóďovi prej nechodí mail. Od rána od devíti mi volali v půlhodinovejch intervalech. Zvlášť jim šlo o ten inkoust, teď hned je potřeba tisknout. Naštěstí byl untršéf Béďa, ten mi volal první, v dobrým rozpoložení, nechal si vysvětlit, že inkoust dokážou koupit i "logistici" já mám taky logistika, Žufiho, i když tu funkci nazývám česky "poskok" , ať si na to chytí buď Rosomáka, nebo Fiškusa mládě Kulicha.

Vida, inkoust byl na světě, ještě nebyly dvě odpoledne. Tak urgentní to bylo. K večeru se měli staviti na kafe a na topinky Péťa Hromádka a Branďulka. Kafe je doma dost, jenže na topinky by byl třeba chleba. Zrovna jsem byl na cestě od EFXka, už jsem se viděl, jak se ženu zas s vyplazeným jazykem akorát na čas, ještě chleba koupit, zrovna to vypadalo, že vynechal jeden autobus, když mi volala Ťapinka, která si to právě doštrádovala domů.

Tedy jsem nelenil a pokusil se ji vyslat ke starýmu Růžičkovi chleba koupit. To jsem si zase něco vyslechl: Uznávám, že to trochu zavání vydíráním, ale znáte to úsloví s účelem a prostředkama, zabrblala, že se teda zas vobleče a pro blbej chleba zajde. Ani jsem nerozebíral, jestli má koupit chleba blbej nebo chytrej, aby si to zase nerozmyslela. Slyšel jsem, co jsem chtěl slyšet, tak jsem hovor urychleně "típnul". Ťap se voblíkla a pro blbej chleba zašla. Stihl jsem to akorát, s Péťou Hromádkou a s Branďulkou jsme se srazili prakticky před barákem.

Druhá jmenovaná se postarala o menší inovaci. Ona má totiž Branďulka psa. Pokud se to tak dá nazývat. Ve skutečnosti je to takový to, čemu se lidově říká leda tak "lizpič", odborníci kynolozi těmito vulgárními výrazy pohrdají a vymysleli pro svoje kyny lepší - chihuahua - to je vona. To jsem několikrát říkal, že bych to rád viděl, leč netušil jsem, že to přitáhne na šňůře k nám, aby pak valila bulvy, jakej zájem její drahocenná čubička budí.

Zvlášť Andyho to vytáčelo k nepříčetnosti, bylo vidět, jak se v něm sváří dvě otázky - jestli je to fakt čubička a má to vošukat nebo jestli je to veverka a má to sežrat? Já šel potom později večer za Bačou, Pepém, Tetkou Králičkou a jejím posledním manželem Jirkou do hospody, zjistit, jestli se něco nezměnilo.

Láska k pivu je u nich věčná. Ťapina byla taky kdesi v trapu, myslel jsem, že mají zase ve škole nějakou večerní prezentaci nebo něco, leč zeptal jsem se, co zase kde kuchaly, a zvěděl, že nikde nic, jelikož nešlo o školu, byla úplně jinde a bude tam chodit každej tejden, abych měl od ní pokoj a aby mě pak překvapila.

Aha, takže na ten "pokoj" si vybrala jedinej den, kdy já chodím pravidelně se známejma do hospody a nejsem doma. A kde to teda byla? Prej nepoví, to je děsně tajný a tajemný a zajímavý a budu tuze valit voči, až přijde ten pravej čas. Pokrčil jsem rameny, že si teda jako počkám, načež to Ťap nedalo a polohlasem mi prozradila, že se vetřela do kurzů orientálních tanců. No, to jsem teda valil voči.

Ani mi to nemusela předvádět. A ani nemohla, jelikož šlo o první lekci. Ale vona se to hrozně úžasně naučí a pak mi bude orientální tance doma předvádět pro mou potěchu oka. Jako bonus by mohli přihodit hula-hula.

Chocho dohnal zápis v Chochovinách , jak jeho málem dohnala paní učitelka ke smrti hladem, když mu sebrala baťoh se žrádlem. Nenechte se mýlit, nejde o obžerství holdující pedagožku, nýbrž o objekt Chochova zájmu. I to žrádlo, i ta učitelka.

Jeden z jeho zápisků začíná slovy "Sedím na uhláku a vyhlížím přes okraje Jak se to vezme. Říkal jsem si, že tohle má bejt ten Bobeš, co kdykoli jsem si pustil svoje oblíbené country, už skřípal zubama, že ty mý zrádný bendža nemůže ani slyšet?

Ne ne, v tomhle to není, dál vysvětluje, že vlastně píše ve vlaku, a to eště ne na uhláku, nýbrž v části pro pasažéry, že ten vlak je vlastně fialovej a jenom mi chtěl udělat radost. Původně jsem si myslel, že mě chtěl tak akorát nasrat. Ale vcelku to podporuje moji teorii o jebnutí. Von si koupil PlayStation, takovej ten udělátor za moc moc peněz, co se na tom hrají úžasný hry a spoustu jinejch neužitečnejch a neproduktivních věcí to umí.

Také to umí dělat kravál, Bobeš tím v noci budí celý hotel a hraje si s tím i doma o víkendu, když by si měl hrát s manželkou Překližkou. Ale krásně o tom píše a má z toho děsnou radost, to já poznám, to už jsem u něj viděl asi v šesté třídě, když dostal počítač Atari.

Abych byl v titulku přesný, spíš by tam mohlo být " Oskar se Egiho drží jako hovno košile ". Nebo " Oskar se Egiho drží jako hovno ". Ano, to by mohlo být tak nejúdernější. A v čem to spočívá? Inu, kdysi před dávnými lety, na jaře , mne popadla jakási nesmyslná euforie, objednal jsem si telefon od Oskara.

Nevím, asi to bylo nějaké pomatení smyslů nebo co, prostě jsem jim zavolal, objednávku vyřídil, dokonce i číslo na přání si zvolil. To abych měl stejné jako na EuroTel.

A ne v žádné akci, hezky jsem si ho za tisícovku zaplatil. Snad jsem chtěl podpořit tu "echt českou firmu", taky nabízeli výhodné volání a vůbec. Že snadná komunikace, všecko po telefonu a kdesi cosi. Jo, musel jsem bejt mimo, jelikož normálně na reklamní triky nenaletím.

Tak jsem si ještě zvolil paušál, že jako volám furt nebo tak nějak se to jmenovalo, mělo v tom bejt hafo minut, abych byl přesnej tak asi pět hodin volání. I vesele jsem Oskaroval, tak dlouho, než přišel první účet. Zdaleka ne všechna doba provolaná, bác ho, třináct kil. No jo, chybička se asi vloudila. Zaplatil jsem a reklamoval, to je takovej blbej zvyk z vojny, nejdřív rozkaz splnit a pak si stěžovat.

Jo, pochopitelně, nestalo se nic. Další faktura na jakýsi hausnumero. Tak jsem zavolal těm debilům, co je to za fóry? I zavolal jsem opět a pravil, ať si takovej telefon strčí do prdele. Maník na zákaznickým centru na mně zkoušel fligny, jako že to takhle telefonicky nejde. Písemně by se to panáčkovi Oskárkovi zachtělo. A to bysme se na to podívali. Jde to telefónem objednat, musí to jít i telefónem zrušit. Nakonec, pro cestu nejmenšího odporu, jsem se nechal ukecat a poslal jim to faxem, že tam mají litr zálohu, tak tou ať si zaplácnou poslední měsíc a daj mi svátek.

A zbytek komunikace ignoroval. Ale ať si chodí, ani jsem to většinou nerozlepoval a házel do šuplete jako nehodno pozornosti.

Trochu jsem zbystřil, když mi došel jinej dopis. Od nějaké podloudné vymahačské firmy ČBOS. Tak jsem opět zvedl telefon, zavolal zločinecké vyděračské partě ČBOS a obratem i Oskarovi, že bacha na to, jedinej, kdo tady kdyžtak bude podnikat nějaký kroky, tak to budu já, abych se zbavil jejich neustálého obtěžování.

Eště vyhrožovat by snad chtěli. Znovu jsem jim zopakoval, ať si slavnou zálohu narvou do řiti, v jejich zájmu radši ne v drobnejch, a byl zas nějakou dobu pokoj. Jenom ty faktury mi furt chodily, asi to nepochopili tak docela. Pravda, občas jsem nějakou tak jednou za půl roku i otevřel, postupně se ta částka za "služby", které mi ale už drahnou dobu nikdo žádné neposkytoval, vyšplhala až na šest tisíc, pak skokově dolů na tři a od té doby vytrvale klesá.

Na posledním účtu se skvěla částka 2. Tu jsem si vzal pro jistotu nedávno do tašky, jak budu mít cestu nějak okolo, že jim to vytmavím. Už mi to leze z šuplete ven.

Toliko náhled do historie. A proč o tom píšu dneska? Šel jsem služebně přes město, dokonce jsem byl konkrétně u mobilního operátora EuroTel, tak cestou jsem zakopnul o prodejnu s tím votlemeným logem, vo Oskarovo doupě. A rovnou jsem tam zahnul. Stoupl jsem si k pultíku tam nemají sedátka jako u každé slušné firmy , počkal si na první pizdu ani nevím, jak se ta fena jmenovala , která byla volná a ta začla medovým úlisným hláskem: Děvka se lekla, nadskočila, stejně tak i ostatní votlemenci v prodejně.

Koukali trochu divně, pravda, oni, zblblí několikaletou reklamní masáží si vůbec zrušení telefonu asi nedokážou představit. Cosi zablekotala, vymámila ze mne ještě telefonní číslo a pravila, že se pokusí to zajistit.

Stál jsem tam jak tvrdý "Y", mamrd u vedlejšího pultíku s visačkou "Michal" po mně pošilhával, než se ta čuba vrátila a řekla, že se jí to povedlo zrušit. Dokonce jsem měl i pokušení se pousmát, asi dvě vteřiny mě to drželo, než znova otevřela svou uslintanou držku a řekla, že teda tisícovku zálohu schlamstli a převedli na platbu. To jsem zvážněl, odtušil, že to se jim snažím tři roky vysvětlit, a čekal. Spolkl jsem všechny nadávky a zavrčel: Nic se platit nebude.

Nebo mi snad dokážete zdůvodnit, proč bych měl platit čtrnáct set za vaši neschopnost? Ta svině jedna v červené vestě mi dala ještě číslo na nějaký reklamace. Řekl jsem si, že toho má právě tak dost a šel. Zbytek si popovídáme zase po telefonu. A hned po obědě jsem se na to vrhl. Nejdřív telefonní číslo od té fíče z prodejny. Tam se toho asi moc nedozvím. Tak jsem se chvíli prohrabával jejich webem, kterej mimochodem stojí pěkně za hovno, až jsem našel dvě čísla na zelený bezplatný linky.

U jedné bylo napsaný "Pro váš stávající účet u Oskara. Zvedl to automat a zas tím buzerantským hláskem mi pravil: Aspoň, než by mu přidělal stomatolog nový zuby. Tak jsem se prokousal hlasovou nabídkou a jediný, co jsem se dozvěděl, bylo, jak můžu zaplatit "dlužnou" částku. Tak to očividně nebylo to pravý. Zkusil jsem druhý číslo. Zase mě buzík přivítal u Oskara a jinou hlasovou nabídkou jsem se dostal až na jakýhosi operátora. Taky mluvil jako eunuch, slizce zašveholil: To asi aby si na ně někdo nepočíhal v noci v průjezdu.

Tak jsem šulínovi Františkovi vysvětlil, že žádnej dobrej den se nekoná, jelikož mám co do činění s jejich firmou, to mám celej den pokaženej, a ať vyvalí nějakou informaci, jestli se fakt domnívají, že bych jim měl něco platiti. František, kokot škaredej, se začal vykrucovat a blekotat cosi o tom, že to musím volat na to první číslo, pak zmáčnout cosi a cosi dalšího.

Jo, mohlo se stát, že jsem se dostal někam jinam. Františka jsem ani neposlal do hajzlu. Zavolal jsem, kam mi řekl. Zkusil jsem jeho kombinaci. Zase "Vítejte" a zase jinej píčus. Zase mám volat na to první. To už jsem mu vysvětlil, kterak se věci mají. Že tam se doslechnu maximálně, že mám zaplatit fakturu, což nemám ovšem ani v nejmenším úmyslu.

A okamžitě nechť mě přepojí na někoho, kdo o tom má aspoň páru. Ještě, že jsou ti sráči aspoň trochu šikovní. Na dalšího chlapa zasranýho, ten zas na jakousi babu. Vida, to byla první, co měla jméno i příjmení. Zas si ho nepamatuju. Ale to je fuk. Tak prej jsem se dovolal na deaktivační oddělení a co je mým přáním? Velice trpělivě jsem jí asi podesátý vysvětlil, že už su asi na správné lince, že si přeju deaktivovat telefon a přerušit s nima veškerou komunikaci.

Pod pojmem "přerušit veškerou komunikaci" si představuju, že o nich už neuslyším. Za dostatečně připravený považujeme subjekt s výrazně prokrveným klitorisem, vystupujícím z frenula, zduřelými malými stydkými pysky a mírně pootevřenou stydkou štěrbinou. Poševní sliznice by měla být pokryta sekretem. Za tohoto stavu nelze očekávat výraznější změny vodivosti během scény. Klitoris představuje nejcitlivější místo genitálu a působení na něj je extrémně účinné.

V klidovém stavu může být klitoris obtížně zjistitelný, nicméně po kratší expozici se dá obvykle snadno lokalizovat. Ve velikosti poštěváčku existují mezi ženami výrazné rozdíly, od nevýrazného zhutnění tkáně na styku malých labií až po dobře vyvinuté orgány, dosahující délky desítek milimetrů.

Klitoris je tvořen erektivní tkání, při podráždění tedy zvětšuje svou velikost i objem. Nezávisle na stupni excitace je ale klitoridální oblast mimořádně citlivá.

V klidovém stavu je klitoris překryt kožní řasou, ukrývající citlivý žalud. Místo styku se nazývá uzdička. Tkáň klitorisu vykazuje bolestivou reakci již při dotyku na nechráněném žaludu. Místní působení je proto z sm hlediska velmi efektivní, a to již při proudech od 3 mA.

Jako velmi vhodná je bodová elektroda, například uchycená do krajónu. Po stimulaci klitorisu a odhalení žaludu způsobem, ukázaným na obrázku lze torturu zahájit na hrotu klitorisu v bodě 1.

Efektní je již dotyk neaktivní elektrody. Místo má nejlepší odezvu na pulsní režim s frekvencí Hz, proud lze zesilovat až do 10 mA. Pokud se nepodaří klitoris excitovat, dosáhneme jeho erekce dráhovým působením v bodech 4a a 4b. Při zahlcení dráhy 1 lze přejít na stimulaci v bodech 2 nebo 3 - zde lze aplikovat proudy až do 12 mA.

Při všech shora uvedených způsobech je dobré pomatovat na akustickou stránku scény - protějšek bude opravdu hlasitě křičet. Pokud využíváte roubík, dejte přednost měkčímu, bolest je natolik intenzivní, že u tvrdého roubíku hrozí vylomení zubu. Stejně tak věnujte pozornost fixaci - velmi žádoucí je opravdu pevná fixace pánve, subjekt se bude velmi intenzivně snažit uhnout elektrodě. Zajímavá je aplikace elektrod do bodů X a Y, ty lze využít pro déletrvající nasazení svorek nebo klipů.

Symetrická aplikace v bodech Y patří k nejúčinnějším drahám na klitorisu. Pokud je třeba umístit na klitoris elektrodu dlouhodoběji, je nejvýhodnější osadit klip nebo drátěnou smyčku u kořene poštěváčku napříč. Nasazení elektrody přímo na žalud obvykle vyvolá šok z bolesti. Tvarově jsou stydké pysky vhodné pro déletrvající umístění elektrod, a to i ozubených.

Lepší citlivost vykazují malé labie, na kterých je též rozeznáváno více bodů pro torturu. Pro přípravu pole je doporučována symetrická stimulace v bodech C, tedy zhruba v jedné polovině výšky malé labie.

V tomto případě se velmi dobře uplatní dráha přes klitoris i citlivé místo na zadní spojce labií. S rostoucí excitací vykazuje tato dráha klesající odpor v souvislosti s produkcí sekretu Bartholiniho žláz. Všechny dráhy na labiích jsou velmi vhodné pro stejnosměrný proud, který na malých labiích může dosáhnout 10 a na velkých až 15 mA, podle plochy elektrod.

V inicializační fázi se vyplatí umístit elektrody na postupně do bodů B,E vždy symetricky, zakreslen je jen bod na pravé straně a následně D a C. Dobře lze pozorovat nabíhání labií při průchodu proudu.

Variací mezi body B-E lze měnit dráhu proudu buď klitoridální oblastí, nebo podél hráze. Podobně lze použít i labiální štítek. Dalším zajímavým způsobem je aplikaci v dráze A-F. V bodě A je elektroda umístěna těsně pod poštěváček, v bodě F pak buď na kožní řasu, spojující malé labie nebo do poševního vchodu.

Bod J by měl patřit spíše do sekce o stimulaci klitorisu. Používá se pro dlouhodobější umístění elektrody se střední proudovou hustotou, používané pro hlubokou stimulaci. Body G,H a I na velkých pyscích poslouží v symetrickém režimu pro větší impulsní proudy. Vodivost dráhy mezi nimi je poměrně špatná, díky vyššímu podílu tukové tkáně velkých labií. Na vodivosti se velkou měrou podílejí svalová vlákna, proto lze krátkými intenzivními impulsy vyvolat bolestivé záškuby poševního vchodu.

Účinné jsou frekvence od 0,2 do 10 Hz, nebo nenadálé neperiodické impulsy. Místo symetrického působení lze vyzkoušet i některou z kombinovaných oranžových drah. Formalizovaný návod je zde velmi obtížné vytvořit, protože efekt je velmi závislý na konstituci ženy a topologii genitálu. Lepši efekt se projevuje u již rodivších žen, nullipary výrazněji reagují na malých labiích.

Stimulace pochvy - obr 11 , Z hlediska GET nepředstavuje pochva homogenní objekt. Vnitřek je poměrně špatně inervován, citlivá místa v pochvě jsou lokalizována jednak do oblasti poševního vchodu body 2 a 6 a bulbu vestibuli, jednak do Grafenbachova bodu v horní třetině přední stěny bod 3.

Vyšší koncentrace nervových zakončení je též v pásech, ležících podél pochvy v poloze přibližně 4 a 8 na hodinách. Všechny tyto body dobře reagují na elektrody s vyšší proudovou hustotou při místním působení. Místa, používaná pro lokalizaci elektrod jsou označena modrými tečkami. Vhodnou protielektrodou je buď velkoplošná elektroda hýžďová jak je ukázáno na obr. Pokud je Venušin pahorek vyholen, lze elektrodu přiložit sem. Se stimulací pochvy lze spojit i stimulaci děložního hrdla a čípku.

Dobře reaguje i oblast zadní klenby poševní body 4,5 a 7. Opět je vhodné pracovat s místním drážděním a protielektrodou na podbřišku. Další metodou stimulace pochvy je zavedení vaginální elektrody, a to buď unipolární nebo bipolární. Unipolární elektroda nejčastěji pracuje s nízkou proudovou hustotou a její použití je omezeno na dlouhé dráhy, které budou rozebírány samostatně. Ještě lepší využití má vaginálka při hluboké stimulaci, zejména ve stejnosměrném režimu.

Bipolární elektrodu viz obr. Ve zobrazené poloze podél jsou polehy orientována v poloze břicho-záda doktor by to řekl latinsky. Tato poloha elektrody je používána častějí, protože lépe odpovídá průběhu svalových vláken kolem pochvy.

V impulsním režimu tak lze snadno vyvolávat jejich stahy kolem zavedené elektrody - takto umístěná vaginálka má tedy kladnou zpětnou vazbu: Pootočení elektrody do obecné polohy nepřináší žádné významné změny, spíše účinnost působení snižuje. V tomto případě je třeba dohlédnout na správnou hloubku zavedení.

Zbývající kontaktní plochy lze spojit paralelně, proud pak bude stimulovat zejména zadní část poševní klenby nebo použít pouze přední plochu - v tomto případě bude stimulace probíhat i přes močovod a část močového měchýře. Vhodným režimem jsou impulsy kolem 8 mA s frekvencí zhruba 10 Hz. GET pochvy by měla využívat variací působení. Pro úvodní inicializaci je vhodné použití vaginální elektrody v příčné poloze a stimulace stejnosměrným poudem od zhruba 5 mA.

Tuto dobu lze využít buď k psychologickému nátlaku nebo k mechanickému působení, podle účelu a cíle scény. Postupně zesilující stejnosměrné působení vyvolá jednak žádoucí prokrvení tkáně, doprovázené sekrecí, jednak stabilizuje proudové poměry v pochvě. V další fázi lze již zavedemnou elektrodu pootočit o 90 stupňů a přejít na impulsní režim, nejprve ojedinělými impulsy, následně pak souvislým sledem s frekvencí do 15 Hz a zvyšující se amplitudou.

V okamžiku, kdy bolestivost působení již neroste vyjmeme elektrodu a přejdeme k místnímu působení. K tomu nejlépe poslouží zahnuté elektrody ve tvaru podle obrázku 14 , upnuté do izolovaného krajónu dostatečné délky. Touto elektrodou snadno dosáhneme působení v celé pochvě při zaručené přesné lokalizaci a vysoké proudové hustotě. Jako protielektrodu lze použít hýžďovou nebo zádovou elektrodu, elektrodu na podbřišku nebo klip na uzdičce klitorisu v tomto případě se místní působení mění na dráhové, velmi účinné.

Elektrodou nejprve jen hledáme nejcitlivější místa krátkými doteky ve stejnosměrném režimu - mapa vhodných bodů je na obrázku Kromě akustické indikace si lze při nalezení citlivého místa pomoci i položením ruky na břišní stěnu - záškuby jsou dobře cítit. Při stimulaci cervixu si lze pomoci i zavedeným a rozevřeným poševním zrcadlem, jehož čelisti lze využít jako protielektrodu. Citlivé je zejména zaústění čípku do poševní klenby.

Posunem elektrody po přední stěně dopředu lze lokalizovat i G-bod, výborně reagující na všechny druhy působení. Asi nejúčinnější je jeho impulsní stimulace proti druhé, menší elektrodě, přitlačené k podbřišku v místě močového měchýře. V dalším stupni je vhodné opět zavést elektrodu do pochvy, do rekta zasunout elektrodu s vyšší proudovou hustotou podle obr.

Venkovní elektrody spojíme paralelně. V tomto případě je intensivně stimulováno celé svalstvo pánevního dna. Rodidla pro ženu představují nejintimnější část jejího těla.

Ženy se proto velmi dotkne jakákoliv manipulace s genitálem, prováděná proti její vůli. Pocit ponížení lze zesílit vhodně časovanou psychologickou přípravou a cíleným nátlakem. Je vhodné, aby křeslo či fixační zařízení s instrumentáriem bylo přítomno po celou dobu scény, ovšem mimo hlavní směr pohledu subjektu nebo za jen částečně průhledným závěsem.

Sama fixace do křesla by pak měla proběhnout bez násilí - pokud subjekt do křesla usedne sám, dá se očekávat jeho menší rezistence i nadále.

Efekt lze zesílit nakloněním křesla dozadu, aby osa páteře směřovala mírně dolů - tak je zesílen pocit bezmoci. Záklon ale není třeba přehánět, je žádoucí, aby žena mohla dobře pozorovat přípravy a ruce dominujícího. Účinnější jsou pomalé rozvážné pohyby rukou. Nástroj či elektrodu je třeba držet vždy hřbetem ruky vzhůru - otočení dlaní je podvědomě považováno za vstřícné gesto.

Rozevřením pysků a jejich fixací po stranách pocit ponížení vzroste. Již samotná prezentace elektrod a příslušenství vyvolává velmi intenzivní pocit strachu.

A hned po obědě jsem se na to vrhl. Udělali jsme závěr, že buď až bude Znamení závěr, nebo když budou Znamení moc děsivý, že mi dá znamení. Pro ně to taky není žádný terno projít se třikrát kolem baráku na špagátě. Ujela jí noha a kecla si na prdel. Nebo se mi chtělo jenom spát? A ať jí to vopravím, dost na tom, že dostane pojeb vod Kvakina. Kromě zlepšení přístupu k poli působení a přídavného bolestivého vjemu tak získáme i velmi účinně působící stresující podnět.

PÁNSKÝ ANÁL SEX VIDEO CZ